Zákaz kopírovania článkov bez uvedenia aktívneho odkazu. Články je možné kopírovať iba na voľne dostupné/bezplatné webové stránky. Pre platené stránky platí zákaz akéhokoľvek kopírovania.
Čo ženy o mužoch nevedia a mali by? To bola otázka, ktorá ma trápila od okamihu, ako ma zastihla neodolateľná ponuka z istého lesklého farebného magazínu napísať niečo o ženách z mužskej strany ihriska. Keď pominul počiatočný záchvat pocitu dôležitosti, že akurát ja som ten vyvolený, uvedomil som si, že ženy predsa o mužoch vedia všetko. Celý svet, ktorý ich obklopuje, je viac mužský než ženský a aj veľká väčšina ženského sveta sa venuje dešifrovaniu toho mužského. Viem to. Vyrástol som v rodine plnej žien, som zvyknutý počúvať, o čom ženy hovoria. V kanceláriách, v kuchyniach, v autách, v obchodoch, v čakárňach a v kaviarňach. A vec sa má takto: VŠETKO O NÁS VEDIA. A to, čo im nepovedali matky, sestry a kamarátky, to, čo sa systémom pokus-omyl nenaučili na vlastných sklamaniach a ranách na duši, to im povedali múdre články v časopisoch, ktoré kolujú po nočných stolíkoch, záchodoch a kaderníctvach.
Tak prečo je také ťažké porozumieť nám? Lebo sa predsa len od seba líšime? Pretože medzi jednotlivými mužmi sú rovnako veľké rozdiely ako medzi pohlaviami? Alebo preto, že na tie skvelé poznatky zabúdame omráčení po zrážke s realitou? C je správne.
– Treba si tie životné pravdy o druhom pohlaví neustále otrieskavať o hlavu, – povedala moja sestra Hysterka. – Nikde neplatí heslo Poznaj svojho nepriateľa, ak nechceš byť za najväčšiu chuderu viac než v komunikácii s mužmi.
Spýtal som sa jej, čo ženy o mužoch nevedia a celkom by im to prospelo.
– Ženy zabúdajú, že muži majú citový zotrvačník, – povedala Hysterka.
– A to znamená?
– To znamená, že hoci sú muži schopní rýchlej reakcie a pohotového rozhodnutia pri vynášaní starenky z horiaceho domu, pri odrezávaní nadbytočných kusov mozgu a počas opravy pokazeného splachovača, vo všetkom, čo sa týka emócií, treba počítať s inkubačnou dobou trvajúcou približne dva týždne.
Spomenul som si na bývalého manžela mojej sestry a jeho obľúbenú vetu používanú smerom k svojej manželke „Počujem, čo hovoríš, ale nedošlo mi to až do hlavy.“ Na neho to sedelo perfektne, ale neverím, že keď boh vyrábal mužov, postupoval podľa vzoru sestrinho bývalého. Boh predsa nie je vymletý puberťák závislý od komiksov.
Mnoho lidí se domnívá, že pojmy svoboda a partnerský vztah spolu neladí.
Buď jsme sami a jdeme si vlastní cestou, nebo žijeme s partnerem a pak musíme dělat kompromisy.
Někteří lidé dokonce ani nejsou ochotni žít v partnerském vztahu, protože nechtějí dělat kompromisy.
Raději dělají vždy jen to, co chtějí, a každému chtějí dopřát totéž. Proti známostem nenamítají nic, ale když začne vznikat vážnější vztah, hned zatroubí na ústup. Raději se vzdají i příjemných stránek, než aby se zřekli svobody.
Rozhodnutí v nějakém vztahu, zda děti ano či ne, ovlivňuje aspekt svobody docela podstatně. Mnoho lidí odradí představa povinností, které s tím jsou nutně spojeny.
Jiní se zase bojí, že budou citově závislí. Mají strach, že když se partnerovi příliš otevřou a oddají, budou zranitelní.
A nechat se zraňovat, to přece nechtějí. Cítí se závislí. Dokud jsou milováni, je všechno v pořádku.
Ale co se stane, když se partnerovy city změní a nebude chtít ve vztahu pokračovat.
Ze strachu ze zklamání a ublížení si takovou závislost nedovolí a raději zůstanou svobodní.
Většina lidí však přitom zapomíná, že vlastně sami dělají také kompromis. Na jedné straně cítí potřebu naplněného partnerského vztahu, na druhé straně se ho bojí. Snaží se dostát oběma emocím. Jenže čím více se bojí, tím méně jsou ochotni pustit se do partnerského vztahu. Myslí si, že jsou svobodní, ale do toho mají daleko. Prečítaj zvyšok tohto článku
Často se dva dospělí dají dohromady a jenom donekonečna přehrávají svá dětská dramata. Poměrně běžná hra vášní je na programu tehdy, když se muž, který nikdy opravdu nedospěl, zamiluje do ženy, která si myslí, že z něj možná dokáže udělat dospělého člověka.
Žena, která se pokouší vykonat mužovu emocionální práci za něj, se rozhodla hrát roli jeho matky. Myšlenka, že udělá ve vztahu všechnu partnerovu duševní práci, může být pro ženu velmi lákavá, dokud ovšem nezjistí, že to za prvé nejde, a za druhé, i kdyby to šlo, pokud by byla sama dospělá, rozhodně by to dělat nechtěla. Hýčkáním muže samozřejmě potlačujeme jeho mužství a posilujeme jeho dysfunkci. Neschopnost dospělého muže odpovídat za vlastní myšlenky, pocity a činy je totiž projevem neurózy a žena, která se snaží vyvážit jeho nedostatky tím, že mu bude ještě více pomáhat, se chová stejně neuroticky jako on.
Jestliže jej jeho matka neuvolnila z vazby na sebe ve chvíli, kdy měla, nevyřešíte to tím, že ho budete vodit za ručičku vy. Řešení spočívá v tom, že ho teď musí někdo pustit. Dokud se muž nerozloučí zásadním způsobem s dětstvím, nebude mít sílu na skutečné mužství ani skutečnou lásku. Nebude vědět, jak se natáhnout dostatečně daleko, aby dosáhl na lásku, a ženy kolem něj to bude zase pořád svádět k tomu, aby mu příliš vycházely vstříc. To bude pro obě strany znamenat emocionální pohromu.
Žena nemůže vyhrát tím, že bude o muže pečovat, protože muž nechce spát s vlastní matkou. Žena, která za muže příliš emocionálně dře, jej vždycky nakonec ztratí.
“Ale když to za něj neudělám-když mu nezavolám, jakmile přestane volat on, když ho nedonutím, aby mluvil o svých pocitech, a neukážu mu, co způsobuje, když mu nevysvětlím, co dělá ve vztahu špatně, protože on o tom nemá samozřejmě ani páru-pak se ten vztah rozpadne! Pak bude konec!” říkají některé ženy.
A i když je to možná smutné, přesně o to jde. Když vám muž, kterého chcete, nevychází vstříc, pak možná nastal čas truchlit, ale rozhodně ne tahat ho za klopy zpátky. Nevychází vám vstříc z jednoho prostého důvodu: protože nechce. Když jej svádíte, když s ním manipulujete, když strategizujete nebo se jinak snažíte dosáhnout něčeho, co by on sám ze sebe neinicioval, pak dojde k jedné z těchto věcí: Za prvé, neuspějete, takže se nakonec budete cítit ponížená, odmítnutá, zostuzená.
Také budete ještě více šetřit odvahou ve chvílích, kdy byste odvážná být měla, protože bude nutné uklidit nepořádek, který vám tento vztah nadělá ve vztazích, jež teprve přijdou. Nebo, za druhé, uspějete, ale určitě to bude Pyrrhovo vítězství. Jednoho dne mu dojde, co jste udělala, a to mezi vámi zničí nezbytnou důvěru. Pokud mu to dojde na vědomé úrovni, rozzlobí se a odejde. Pokud to, co se stalo, zaznamená pouze na nevědomé úrovni, bude také naštvaný, ale nebude vědět proč- a opustí vás citově.
Neboť v tom případě k vám nepřišel dobrovolně, jako muž, ale jen se podvoloval vaší umíněnosti. neodevzdal vám své srdce doopravdy. Nezískala jste jeho lásku; jen jste jej dočasně přechytračila. Když si to uvědomí, dá si srdce zpátky do kapsy a je dost nepravděpodobné, že by vám je ještě někdy svěřil do rukou. Prečítaj zvyšok tohto článku
Krásneho Silvestra Milí Čitatelia týchto stránok Vám chcem zo srdca zaželať v novom roku.
Preto som urobila zoznam stránok, kde môžete vo voľnej chvíli popozerať, čo Vás čaká v novom roku a vybrať si sami z tej rôznorodej zmesi predpovedí. Nezmestilo by sa to tu, ale aspoň to máte na jednom mieste a ja ďakujem za zdieľanie stránok všetkým, čo si dali záležať a urobili predpovede pre Vás. Eli
Sú všade okolo. Vyzerajú na nerozoznanie od ostatných legitímnych užívateľov, výrobcov a spotrebiteľov citov. Vystupujú pod pseudonymami Osudový Muž, Ten Pravý, Budúci Otec Mojich Detí, Proste Úžasný Chlap a neskôr Ten Hajzel, Ten Čo Mi Zlomil Srdce a Ten Ktorého Meno Už Nikdy Nevyslovím.
Prípadne Nech Zdochne a Keď Ho Stretnem Zabijem Ho. Samozrejme, že existujú aj ženy citové hackerky, ale pretože muži vo všeobecnosti neuznávajú drinu, ktorá súvisí s používaním slov, ženské ekvivalenty hackerských mien zostávajú pri lakonických Mrcha, Zmija, Hnusná Beštia alebo Najhoršie Sú Blondíny.
Citovými hackermi som sa začal zaoberať vo chvíli, keď som bol krivo obvinený, že k nim patrím.
– Zlomil si mi srdce, ukradol dušu, pošliapal po mojich zásadách a budeš sa za to škvariť v pekle, – povedala mi raz kamarátka pod vplyvom značného množstva beaujolais.
– Ja? – spýtal som sa konšternovane: – A kedy by som to všetko stihol?
Myslel som si, že sa len kamarátime s obozretne prejavovanou priazňou. Ona našu komunikáciu dešifrovala ako erotické dusno. Celé sa to nieslo v duchu hesla môjho kamaráta, ktorý tvrdí, že všetko medzi mužom a ženou je erotické, dusno to začína byť až vtedy, keď predstierajú, že nie je.
Aj keď som v tomto prípade nevinný, musím uznať, že „veď predsa o nič nešlo“ je najrozšírenejšou výhovorkou citových hackerov, v prípade, že ich dostihnú a nútia vysvetľovať. Prečítaj zvyšok tohto článku
Nevera je v našom živote vždy tvrdá a nezabudnuteľná udalosť, plná dramatických námetov a bolestivého prežívania. Komerčné kino, telenovely, literatúra, divadlo a bulvár v mysliach ľudí tento stav úspešne živia a rozdúchavajú ho.
Predstavte si, že by zrazu nik nebol nikomu neverný. Čo sa stane? Už nie je čo pozerať, čítať a prežívať. Už ani nie je o čom hovoriť. Prázdnota.
Ale zázraky sa nedejú a mýty sa rodia preto, aby nás prežili. Veríte, že nevera existuje, čo už – podľa viery Tvojej bude ti dané. Vo vašom obvyklom obraze sveta existuje pojem nevera – nech sa páči: podľa obrazu tvojho Ti bude dané. Sami ste si vybrali.
Potom sa však nemôžete ani urážať, ani nikoho obviňovať. Lebo každý dostane to, čo si vybral. A pre tých, ktorí sa rozhodli nepodliehať všeobecnej mýtománii, ponúkam nasledujúce riadky.
Predstavte si, že sa váš milovaný s niekým iným vyspal. „Ako to mohol urobiť, na to nemal právo,” prehovorila vaša hysterická žiarlivosť. Vari sa to dá nejako zakázať? Vari existuje zákon, ktorý to zakazuje robiť? Alebo váš milovaný sedí na reťazi?
Chápem vašu urazenosť – zradil vás, napľul do duše a pod. Slovom – boľavé a ponižujúce. Avšak, bez príčiny niet nevery. Maximalisticky poňaté – donútili ste ho. Minimalisticky – vybrali ste si nepravého. A kto je na vine? Rozmýšľajte.Váš milovaný s vami spáva iba preto, lebo mu nedovolíte spať s inými. Aha aký nešťastný človek. Ale nie len on – aj vy… Pozrime sa na všeobecne rozšírený omyl: Ak ma ľúbi, prečo by mal spať s inou. Pri tejto úvahe dochádza ku glorifikácii lásky a sexu. Ak by tomu tak bolo v skutočnosti (výnimky existujú), medzi ľúbiacimi by nikdy k nevere neprichádzalo. Avšak sex nikdy nedokáže dosiahnuť úroveň lásky.
Sex je fyzická blízkosť (alebo závislosť) dvoch navzájom zainteresovaných ľudí. Ak sa táto zainteresovanosť nepodporuje, buď sa oslabuje alebo mizne. Ak si odmyslíme emócie, obvinenia a tlak morálky, je všetko veľmi jednoduché. Vernosť, to nie je naše právo na partnera. Vernosť, to je jeho želanie byť s vami. Jeho dobrovoľná voľba. Všimli ste si ten rozdiel? Nie?
Tak si to prečítajte ešte raz. Jediné, čo môžete urobiť je – jeho vernosť si zaslúžiť, čo sa nie vždy dá. Niekedy je jeden z partnerov „širší”- chce zmysel pre humor, zábavu, ale aj filozofiu, či doma poriadok, a to mu niekedy nedokáže dať jediný partner – preto ich má viac a vy na tom nenesiete žiadnu vinu. Vyžadovať vernosť, to je obyčajné násilie. A vy hádam len nie ste násilník, čo? Prečítaj zvyšok tohto článku
„Já tě necítím.“
Před mnoha lety jsem tuto větu slýchával od mých (německých) partnerek častěji. Nevěděl jsem si s „necítěním“ co počít a tak jsem reagoval buď naštvaně, nebo ironicky: „Tak já se zkusím pár dní nemýt :-)“.
Pak, po několika letech, jsem byl přítomen rozhovoru dvou žen, jež jsem si vážil. Jedna z nich byla Iris, moje „bývalka“ a s tou druhou, Nanou, jsem měl už rok vztah. Šlo o mě.
„Jak je mu to možný vysvětlit?“ ptala se Nana.
„Těžko,“ snažila se dát odpověď Iris, která se nyní obrátila i na mě, „to je taková mužská nemoc. Vy to prostě nevydržíte, být tady, jen být, o nic se nesnažit. Neutíkat, nepomáhat, když nechceme žádnou pomoc, nevysvětlovat, hlavně tedy neradit, to jde snad nejvíc na nervy, jen tu být. Tak, abychom vás cítili. Abychom měli pocit, že nás vidíte. Abychom se mohly spolehnout.“
Nyní, po dvaceti letech dosáhla epidemie nepřítomných mužů i Česko. Zoufalé, naštvané, toužící, smutné, ale stále doufající ženy potkávám na svých seminářích a v mém okolí. Vyprávějí o nemožnosti najít muže, který by „zůstal“. Jejich drasticky-upřímné dopisy se objevují na Facebooku. (Viz dopis Nataši pod článkem.) Proč „tu muži nejsou“? Samozřejmě – oni tu jsou, v politice, ve firmách (především na vedoucích místech), ve sportu, ve vědě… všude chlapi. Ale proč je tolik žen, krásných, inteligentních, vzdělaných, svobodných (ale i těch ve vztahu), které říkají: „Já ho necítím.“?
„Tak jsem si k němu přisedla ke stolku, srdce mi bušilo, no ale dala jsem to“, vypráví kamarádka. „Povídali jsem si tři hodiny, pak jsem koupili flašku vína a šli k nám na zahradu, no a pak už byl večer. A já jsem měla čím dál menší chuť na nějaké to dobrodružství. Protože on se na mě vlastně ani jednou nepodíval. A pořád mluvil jen o sobě, ani jednou se mě na nic nezeptal. Prostě se mně nedotknul, ani verbálně, ani fyzicky. Tak jsem ho poslala pryč. A on šel.“ Prečítaj zvyšok tohto článku
V tomto kontextu bych k vám chtěl hovořit o karmických vztazích. To znamená o vztazích mezi lidmi, kteří se už znali v jiných životech a prožili vzájemně spolu intenzivní emoce. To, čím se tento druh vztahů vyznačuje nejvíce je, že partneři v sobě nosí nezpracované emoce jako pocit viny, strach, závislost, žárlivost, vztek či něco podobného. Kvůli tomuto nevyřešenému náboji emocí jsou přitahováni jeden k druhému v další inkarnaci. Cílem tohoto dalšího setkání je nabídnout možnost vyřešit problém znovu na živo. To se děje tak, že se ten dávný problém rychle znovu nastolí, aby mohl být vyřešen. Když se poprvé setkají, karmičtí partneři cítí naléhavou potřebu se přiblížit a chvíli poté, začínají znovu hrát stejná stará schémata emočních rolí. Scéna je teď připravena, aby znovu čelili starým problémům a aby je vyřešili jasnějším způsobem. Duchovním záměrem tohoto znovu-setkání je to, že oba partneři mohou dělat jiná rozhodnutí, než ta, která udělala dříve.
Dám vám příklad: představte si ženu, která měla v minulém životě velmi majetnického a tyranského muže. Trpěla jej po nějaký čas, ale jednoho dne se rozhodla, že toho má dost a tento vztah ukončila. Poté se muž zavraždil. Žena měla výčitky. Cítila se vinna. Možná mu měla dát ještě jinou šanci? Strávila zbytek svého života pocitem této viny. Prečítaj zvyšok tohto článku
S nadcházejícím věkem Vodnáře se začnou postupně měnit i naše vztahy. Vesmír bude velice nemilosrdně vrážet klíny do všech partnerských vztahů, kde to zavání jakoukoli formou závislosti. Muži budou nuceni učit se ženským a ženy mužským činnostem.
Manželství, kde vládne despotickou rukou muž a žena plní roli služky a otrokyně, již nadále přetrvávat nebudou. Vesmír bude tyto páry rozdělovat nejrůznějšími způsoby: pracovní dobou, vstupy třetích osob, nemocemi, úmrtími… a lidé budou postupně vedeni čím dál tím více do přítomného okamžiku. Aby se zeměkoule nevychýlila odstředivou silou obrovskou rychlostí, kterou nyní nebezpečně nabírá, je zapotřebí zpomalit myšlení lidí, neboť to nejsou jen výfukové plyny, co zamořují naše ovzduší, ale především negativní emoce produkované ustaranou myslí většiny populace. Tím, že Vesmír dva navzájem závislé subjekty rozdělí, dojde k situaci, kdy každý bude muset nutně a bezodkladně zpomalit a zamyslet se nad skutečnou podstatou věcí.
Ženy by si v této souvislosti měly dát největší pozor na své ženské orgány a své ženství vůbec. To, jak neúnavně plní svoje povinnosti v podobě starání se o děti, domácnost, manžela, vykonávání svého vlastního, popřípadě i vícero zaměstnání, likviduje jejich ženskou podstatu a doslova je nutí jet na vlastní rezervy energie, které jsou skryté v ženských orgánech; vaječnících a prsních žlázách. Není proto divu, že se po čase takovéhoto způsobu fungování ženy zcela excelentně dopracovávají k rakovině prsů a vaječníků. Podstatou ženy je klid a ne pohyb. A toho je v současné době kladeno na bedra ženě více, než dost. Ženy se budou rovněž setkávat se situacemi, kdy se budou ocitat bez mužů a v nemalé míře i sami s malými dětmi. Účelem toho bude naučit se samostatnosti, soběstačnosti a nezávislosti.
Mužům by naopak Vesmír rád vzkázal, mají-li doma despotickou vládkyni vytvářející iluzi vlastní nepostradatelnosti, ať se nebojí vstoupit na „nebezpečnou“ půdu svobody. Vždyť přeci není nutné poslouchat neustálá slova nespokojenosti. Domácí práce Vám přeci může zastat jiná placená síla, která ale odpoledne odejde domů. A vy se můžete oddávat všem svým vášním a bez komentářů a na jídlo si můžete dojít do hospody, kde stejně trávíte času víc, než dost, a to opět především jenom proto, abyste se nemuseli doma moc zdržovat. Ptáte-li se, jakou formou lze překonat ponorkovou nemoc dlouhotrvajícího vztahu, začněte třeba jen spát na oddělených postelích, nebo nejlépe, v oddělených místnostech. Uvidíte, jak se Vám uleví. Při spánku se totiž uvolňují různé entity, které poté ovlivňují jednání toho druhého. Nehledě na to, že se i lépe vyspíte.
Tento článok pochádza z jedného veľmi dobrého blogu pána Jána, ktorý má skvelé postrehy na túto našu dobu “emocionálnu”.
Nejpozději od českého vydání knihy Davida Deidy „Cesta pravého muže“ víme, že jak muži, tak i ženy mají cosi jako vnitřní mužský a ženský princip. Sám Deida k tomu v jedné ze svých přednášek dodává, že je to jisté zjednodušení, tedy jakési „mužské“ strukturování pestrého a těžko zmapovatelného pralesa naší psýché. Nicméně se „animus“ a „anima“, jak tyto naše vnitřní části nazýval C. G. Jung, docela hodí k tomu, pochopit jisté procesy, které mimo jiné často vedou ke konfliktům mezi muži a ženami. (Jung ovšem tyto pojmy používal více v archetypickém smyslu a spíš v souvislosti s kolektivním podvědomím.)
O vnitřním muži a ženě jsem psal již před téměř deseti lety a od té doby jsem na toto téma postavil mnoho konstelací. I moje druhá kniha „Láska, vztahy, konstelace“ se v několika kapitolách zabývá touto problematikou. Je to totiž neskutečně vydatné téma; při pronikání do skrytých souvislostí vztahů se stále a stále ukazuje, jak je důležité zažít a porozumět své „opačně polární“ složce.
Vianoce sú zvláštne obdobie pre mnohých z nás. Je to zmes radosti, ale aj smútku a v neposlednom rade aj túžby po uznaní. O tej by som rada napísala dnes zopár slov.
Uznanie akosi podvedome očakávame od mnohých ľudí v tento čas. Rodičov, partnera, súčasnej a aj bývalej lásky, od detí, šéfa, pracovníkov, jednoducho kohokoľvek, kto vám práve napadne.
Je to boľavé, ak sa vám jej nedostáva a ak to trvá už niekoľko rokov, alebo ani sa vám jej nedostane. Ta nádej hlavne u prípadov, kde je to minimálne možné, je asi až boľavá a možno hraničí s bláznovstvom. Mnohým sa jej nedostane ani po rokoch. Vôbec.
V tento čas, by bolo dobré, keby vám niekto logicky povedal, celkom reálne a ľudsky, čo robiť.
Ja osobne by som sa zamerala na vás samotných a nie na ľudí od ktorých to čakáte. Nehľadiac na to, či ste v práve, alebo nie. Urobte si odstup a buďte tým dobrým človekom voči vám samotným a odpustite si, že očakávate niečo, čoho sa vám nedostáva. Je to ľudské a normálne. Možno je to lekcia, čo sa máte naučiť počas života. Nedočkať sa uznania od človeka, od ktorého to už tak dlho čakáte a tá nádej vás pomaličky ničí a bolí až zabíja.
Toto je o vás a to druhé o tom druhom človeku. Nerobí to zlým nikoho. Je to len o očakávaní a uvedomení si, čo k vám možno príde v pravý čas a možno nikdy. O sile, zniesť ten fakt, nie že by ste si to nezaslúžili, možno práve naopak, ale o tom kroku vpred o tej ďalšej mozgovej myšlienke, ktorá nastane, ak toto prijmete.
Čo sa stane, ak sa k tomu odhodláte ? Pôjdete do pekla? Stane sa vám niečo zlé? Nevstanete ráno z postele? Už nikdy sa neusmejete? Stratíte šťastie v živote? Budete tým zlým?…….
Toto je stav vašeho unaveného vedomia čakať na zázrak a byť taký odvážny, že si ho doprajete voči sebe samotnému sám. Možno budete plakať, možno si napíšete ten kopec slov čo, chcete od toho druhého počuť, možno to ani nezaberie na prvýkrát a ani na piaty, možno si kúpite niečo pekné a pôjdete k ľudom, čo vás ocenia a majú radi… Ale ten mikrometer lásky voči sebe samému urobí vo vašom živote zmenu, ktorá vyvolá ďalšiu a potom ďalšiu.
Po čase príde deň, keď to konečne ľudsky a láskavo voči sebe samému pochopíte a odpustíte si tento čas, že ste chceli po niekom niečo, čoho nie je schopný a nie je to vaša chyba a nie ste zlý a ani neschopný. Práve naopak, urobili ste krok vpred a oslobodili ste sa od ťažkého bremena a už to bude len lepšie a lepšie.
A samozrejme to trvá, možno aj niekoľko rokov, ale to je život. Život je dosť dlhý na to, aby nás prekvapil a aj doprial nám, oslobodil a ukázal veľa iných možností.
Od hranic se odvíjí naše identita. Hranice určují, co jsem a co nejsem. Naše práce je součástí naší identity tím, že souvisí s naším konkrétním obdarováním a používáním těchto darů v dané společnosti. Někteří lidé nejsou schopni nalézt svou pravou pracovní identitu. Přecházejí z jedné práce do druhé, ale nikde nenalézají, s čím by se opravdu mohli ztotožnit. Tito lidé nejsou schopni přihlásit se ke svým vlastním obdarováním, potřebám, touhám a snům, protože nedokážou stanovit hranice tomu, jak je definují druzí a co od nich očekávají. Stává se to lidem, kteří se neoddělili od rodiny, kde vyrůstali.
Nemají ve vztahu s otcem nebo matkou tak dobré hranice, aby si sami určili, kým jsou. Vaše hranice musí být tak pevné, aby vás druzí nemohli určovat. Měli byste mít od sebe realistické očekávání, založené na tom, kým jste, na vašem Já. Odolávejte tomu, co od vás čekají druzí. Odhadněte své schopnosti, talent a své omezení.
Pokud jste obtíženi povinnostmi někoho jiného a vyvolává to ve vás zlobu, je třeba, abyste přijali odpovědnost za své pocity, tedy za sebe. Pak je třeba, abyste jednali odpovědně vůči svému kolegovi. Běžte za ním a vysvětlete mu svou situaci. Když vás požádá o něco, co nemáte na starosti, řekněte “ne”. Pokud se kvůli tomu na vás rozzlobí, buďte ve svých hranicích pevní a vciťte se do jeho hněvu. Neoplácejte mu to vaším hněvem. Bojovat s hněvem pomocí hněvu znamená uvíznout v jeho vlastních způsobech. Zachovejte si citový odstup a řekněte: “Je mi líto, jestli tě to štve. Ale já tuhle práci na starosti nemám. Doufám, že si s tím nějak poradíš.“ Prečítaj zvyšok tohto článku
Jsou-li žena Štír a muž Ryby milenci nebo partneři, nikoli pouzí přátelé, s velkou pravděpodobností slýchala žena hlas tohoto muže již před mnoha lety, kdy byla ještě malou holčičkou, jež snila o spřízněné duši, která určitě někde snila zase o ní. Kde a kdy se setkají? Jak k takovému setkání dojde? Všechny tyto otázky ji trápily, nikdy však neměla pochybnosti, zda se setkají.
Tím si byla naprosto jistá, jako si byla jistá mnoha věcmi, jež se týkaly záležitostí srdce, duše a budoucnosti.I když jeho hlas mohl být jen velmi slabý, přesto i Neptun našeptával našemu mladému muži Rybě, že jednou potká někde nějakou spřízněnou duši, která jej bude chápat, která (jako on) nebude vidět věci takové, jaké ve skutečnosti jsou, ale takové, jaké by v jejich snech a přáních měly být, tak, jak si je pamatují z jakéhosi dávného, zpola zapomenutého snu.
Potom potkal všechny ty úžasné dívky, správné i nesprávné, charakterní i bez charakteru, stydlivé i odvážné. Všechny se ale zdály být jen stínem dívky jeho snů. Vždy, když už si myslil, že našel tu pravou, řekla nebo udělala něco, co jej přesvědčilo, že se znovu zmýlil. Jistě si pak dokážete představit, jak se asi cítil onoho dne, kdy jeho oči poprvé spočinuly na oné záhadné bytosti, která se zdála být tak klidná a vlídná, a přece jistým způsobem silná, ale především byla skutečná, žádný přelud či stín jeho snu. Upřeně se na něj zahleděla, ne pohledem svůdkyně či kokety jako všechny ostatní, ale jasně a odvážně, tak, že ucítil, jak ztrácí půdu pod nohama a tone v jejím pohledu.
Opětoval její pohled a v té chvíli mezi nimi cosi přeskočilo. Později nebyl ani jeden schopen říci, co to bylo. Prostě jen věděli, že k tomu došlo.Samozřejmě že se do sebe zamilovali způsobem tak typickým pro Štíry a Ryby (ve skutečnosti jde o způsob, který je typický pro všechna znamení, jejichž živlem je Voda); nikoli jako znamení ve vzorci 5-9, jejichž živlem je Oheň a jejichž vášeň vybuchuje jako supernova, nikoli jako znamení ovládaná Vzduchem, který jejich cit vynáší do oblak, nikoli jako znamení pod vládou Země, při jejichž setkání se rozbouří všechny hromy a blesky, ale jako typický Štír a typické Ryby, kteří se postupně noří do svých tajemství.Prečítaj zvyšok tohto článku
Počas celého nastávajúceho roku 2015 sa dočkáme nečakaných stretnutí, ktoré nás, ak to dovolíme, môžu natoľko obohatiť, že nám pôjde všetko o niečo ľahšie. Môžeme sa dokonca stretnúť aj s ľuďmi, ktorí nám otvoria oči.
Aj v roku 2015 budeme len my sami rozhodovať o tom, či sa na križovatkách nášho života vydáme horšou, zložitejšou, lepšou, pohodlnejšou, alebo zlatou strednou cestou. Ak sa už raz vydávame, potom sa neotáčajme naspäť, ale tešme sa na to, čo nás ne tejto konkrétnej ceste stretne.
V novom roku 2015 ale nepôjde všetko hladko. Prekážky si budeme klásť navzájom, a samozrejme, že nám niektoré pridajú aj planéty. Tak je to i každý rok a výhovorky nám nepomôžu. Ak sa budeme spoliehať na vlastnú usilovnosť, máme väčšiu šancu. Horšie sa budú mať ľudia, ktorí radi veci zdržujú a prekrucujú a vedia manipulovať, či nehovoriť jasne. Síce budú manévrovať ďalej, ale už im to tak bravúrne nepôjde. Každý z nás by sa mal pripraviť na to, že jeho život sa môže radikálne zmeniť. Niekto postúpi, iný môže hlboko spadnúť. Rok 2015 bude plný základných aspektov, ktoré niekomu budú vyhovovať, a inému nie. Jeho základná charakteristika je taká, že sa bude musieť menej klamať a viac pracovať. Rok 2015 bude mať na všetko jednoduchší náhľad. Ovplyvní to i mäkší čínsky rok Kozy (Ovce). Prečítaj zvyšok tohto článku
Pekný deň prajem všetkým tým, čo sa rozhodli urobiť si novoročné predsavzatia a opadla z nich počiatočná eufória.
Vitajte v realite všedného dňa.
Od rána sa presviedčate, nepozrieť sa do chladničky, nezapáliť si, nesurfovať, neobhrýzať, neležať ako tuleň pred telkou …. Chodíte po byte alebo dome a a a a a nič. Kde je tá energia a kde je to odhodlanie, čo ste mali včera a predvčerom? Čo sa stalo?
Panika stúpa a vy si uvedomujete, že nemáte pevnú vôľu a rezignujete čoraz viac a viac a cítite sa horšie a horšie.
Ako je to možné? Veď ste toho v živote toľko dosiahli, urobili, zorganizovali, prekonali ….
Čo ste zostarli?
Pozeráte sa na seba do zrkadla a neviete, kde je chyba a ste zmätení čoraz viac.
Tu sa práve v tomto momente dostávate na prelomovú hranicu, kedy si treba uvedomiť, že tomu, čomu ste doposiaľ verili je koniec. Pevná voľa je fenomén, ktorý sa používal a aj používa a časom stratí na účinnosti.
Charakterizuje sa ním súhrn činnosti, predstavivosti, obrazov budúcnosti, nálad a vôní, stretnutí a situácií, ktoré sa vo vašom vedomí spajajú s výsledkom, ktorý sa snažíte dosiahnuť a pomenovali sa pevná vôľa.
A áno, starnete a prichádzate na rôzne pravdy okolo seba a rúcate múry nepoznaného. Odhaľujete závoje tajomstiev a tá vzrušujúca energia akosi vyprcháva a už, neúčinkuje.
Do tohoto nového roku by som si sem chcela dať citát, ktorý sme so skupinkou ľudí, čo mám rada, preberali a posudzovali veľakrát. Možno je to len stupeň vývoja a možno rozhodnutie, možno prekročenie hranice svojeho vlastného tieňa alebo nového zrodenia. To ukáže len čas …. Preto si ho sem dávam aj pre ostatných. S láskou, pochopením, sympatiami a prianím len toho dobrého do daľších dní ….Eli
Predstavte si, že Odpustenie nie je len póza. Nie je to odznak cti, ktorý by ste chceli martýrsky nosiť.
To nie je meradlo vašeho duchovného zdravia, či nebodaj úrovne osvietenia, známka dospelosti, či hranica prekonania devastačnej skúsenosti v živote, čo vás zrazila na kolená a prinútila prehodnotiť všetko okolo, zodvihnúť sa a začať žiť svoj nový život ďalej.
Je to proces!
A ak sa rozhodnete neodpustiť na konci tohoto procesu, ľuďom, situáciám, miestam alebo spoločnosti,
nie ste zlý človek.
Niektorí z nás sa skutočne z tohoto všetkého vyliečia, žijú ďalej, vystavajú holú realitu z ničoho a opäť sa postavia na nohy, obrnení, láskaví, krehkí, milujúci a vyžarujúci to zvláštne vnútorné svetlo a predsa si vyberú , že nechcú odpustiť.
Len si predstavte, že je to tak a nesúďte, rešpektujte a buďte.
Chcete vědět, co si pro vás nadcházející rok přichystal? Na co se můžete těšit a z čeho naopak obávat? Sestavili jsme pro vás celoroční předpověď na rok 2015, kterou pro vás připravila astroložka Mona. Pojďte se s námi těšit na nový rok 2015!
Beran 21.3. – 20.4.
Milí Berani, v roce 2015 vám kosmičtí GURU připravují kalich plný zajímavých a výrazných chutí. Na příměs Urana a Pluta jste již v minulých letech zvyklí, přesto vám chtějí i tento rok připomenout, že vaše znamení je klíč, který spouští motor vesmíru a obdarovávají vás stále novými motivacemi, a to i tváří v tvář zastrašujícím situacím. Na rozdíl od roku minulého budete vychutnávat i doušky mocného Saturna, jejichž posilující vliv pocítíte ve všech sférách.
Spolu s Jupiterem se postarají o obrovskou expanzi vašich myšlenek, nicméně ať jsou tyto doušky opojné sebevíc, pamatujte, že každý svůj krok a plán musíte pečlivě zvážit. Teprve potom mohou být mnohé dveře otevřené a váš život katapultován Uranem do nových sfér, ve kterých budete mít více jasno. Přilijte tedy křišťálové světlo do svého kalichu a s chutí připijte!
Jupiter se zabydlel v hezké trigonové konstelaci ve vašem znamení už minulý rok a ani v první polovině roku 2015 vás nemíní nechat na holičkách. Jeho dobrotivá zář vás naplní pohodou a zapálí ve vás ještě třpytivější jiskry vstřícnosti a přímosti, přičemž vám servíruje jedinečnou příležitost zlepšit své vyhlídky. Prečítaj zvyšok tohto článku
Proč jsou děti z dětských domovů často deprivované a opožděné ve vývoji, i když dostávají dostatek jídla a pití? Socialistický a předtím nacistický „experiment“ s dětmi ukázaly, jak moc každý z nás potřebuje něhu a dotyky pro své zdraví. Vědecky to prokázal např.prof. Matějček a dnes je to jednoznačně prokázaný vědecký fakt. Ukazuje se, že každý z nás potřebuje pro své zdraví denně několik desítek dotyků a pohlazení.Alespoň částečně lze nahradit fyzický dotyk pousmáním se nebo pochvalou. Ale dotyk je dotyk.
Jak je dotyk důležitý pro vývoj dítěte ukázaly také výzkumy na opicích. (Na dětech to zkoumat nelze, protože takový výzkum by byl zcela neetický). Americký psycholog Harry Harlow dal při jednom výzkumu opičímu mláděti na výběr. Sledoval, zda mládě si ve své opuštěnosti vybere drátěnou loutku opice s jídlem nebo stejnou loutku pokrytou kožešinou, ale bez potravy. Mládě si spolehlivě vybralo “matku”, ke které se mohlo přitulit, i když u ní nebylo jídlo. (Opět další potvrzení toho, co jsem napsal v článku Kouzlo dotyku. Prečítaj zvyšok tohto článku
Pri nedávnej návšteve na Eprakone ma zaujal článok o rozchodoch a kameňoch, ktoré nás ochraňujú, keď sme emocionálne oslabení a potrebujeme troška stabilizovať a ochrániť a sami to nedokážeme. Zapačíl sa mi, lebo som mala podobnú teóriu, čo sa asi deje s energetickými spojeniami človeka pri rozchodoch, či dokonca rozvodoch a tu to Helka pekne zhrnula a popísala. Ďakujem jej preto za zdieľanie.
Minule mi volal kamarát. Rozpadol sa mu vzťah, ktorý bol sám o sebe hodne postavený na dráme, a jemu sa začal sypať život na hlavu. Nie len emocionálne; začali sa mu diať normálne “fyzické” príkoria. Neútočí naňho jeho partnerka psychicky?
Nuž… nie nutne. Niektoré úzke vzťahy, kde sa energie partnerov vzájomne dobre poprepletali, pri rozchode pôsobia problémy. Odtlačok energie toho druhého v našej vlastnej je príliš silný a trvá dlhšie, než sa energie znova očistia. Spolužitie sa už dostalo do našich životných rutín a upraviť tie nás stojí veľa energie. Preto sme citlivejší na všetky ostatné výkyvy.
To isté, čo nám, sa deje aj nášmu partnerovi. Nemusí na nás útočiť, ale časť jeho duše je ešte stále nejakým spôsobom (pozitívnym alebo negatívnym) naviazaná na nás a kým si to on nevysporiada vovnútri, môže jeho energetická nerovnováha prešplechovať na nás. A pretože sme sami oslabení a precitlivelí, prijímame ju v plnej sile, bez obrany, a môže v našom prostredí vyvolávať nepriaznivé nastavenie. Nie je to úmysel; je to zákonitosť.
Kamarát ma zastihol so svojím príbehom v autobuse a vtedy bývam veľmi vecná , tak som sa okamžite nastavila do módu obmedzovania priekaku. Moja bezprostredná rada boli kamene – skombinovať lapis lazuli s ruženínom a neskladať ich ani na noc. Lapis lazuli slúži ako odrážač psychických “útokov” (aj tých neúmyselných) späť k zdroju. Je to drastickejšie opatrenie ako labradorit, ktorý len uzatvára našu obálku a robí ju nepriechodnou (naša vlastná energia zostáva vovnútri a vonkajšia sa odráža späť von). Ale ak na nás padajú police a pukajú nám okenné tabličky, tak to znamená, že vo vzťahu bolo veľa negativity a treba sa pred ňou chrániť. A ak nemáme silu zneutralizovať ju sami, potrebujeme ju odraziť späť k jej zdroju. Prečítaj zvyšok tohto článku
Keď sa stávame láskavejšími, všetko naše bytie sa transformuje zázračne
Láskavosť je najsilnejšia liečebná metóda
Evolvefest
Tento citát na mňa v poslednej dobe urobil dojem. Konečne som stretla láskavého človeka v jeho podstate a pocítila ako táto láskavosť dokáže liečiť. To čo som predtým považovala za láskavosť zo strany iných, bola len akási služba, ktorou si veľakrát odfajkli v svojom zozname ďalší bod.
Je zázračné stretnúť zrazu láskavého človeka a to magické pôsobenie rešpektu, pomoci, radosti a energie, povzbudenia, čo vám len tak akoby mimochodom nezištne dá, alebo zahalí vás do tohoto obláčika je až paralizujúci.
Vtedy, podľa mňa človek pocíti skutočnú podstatu liečiaceho účinku láskavosti a vy sa cítite ako vysušená špongia, čo sa snaží nasať všetko to krásne, čo momentálne okolo vás je ako vyprahnutý človek na púšti, keď uvidí oázu.
Veľa krát som sa stretla ako ľudia hovoria ako veľmi niekomu pomohli a on to ani nepocítil, nebol vďačný, snažili sa ponúkli posledné, dokonca sa obetovali a srdcervúco sa dožadovali pochopenia a obdivu za toto, čo robili.
Dnes už viem, že netreba nič viac ako obrovskú energiu láskavosti , podpory a porozumenia, ktorá naštartuje ozdravný proces a doplní tú vyčerpanú studňu v nás a premení ju znova na zdroj našej sily, vitality a nádeje, že všetko znova bude dobré …
Dnes sa chcem poďakovať takému zázračnému človeku v mojom živote …
Láska je jednou z nejsilnějších energií tohoto světa. A ne jen materialistického, ale také duchovního.
Existuje na více úrovních. Hmotná, sexuální i duchovní. Mnoho lidí kolem nás lásku v životě zažilo. Takovou co vás naplní až po okraj.
Co z vás učiní tak trochu „blázna“, který se pořád směje, je plný energie a chce sdílet. Přesně taková láska je. Takto ji chápeme a přáli bychom si, aby taková napořád zůstala.
Bohužel většinou tato láska netrvá déle než několik měsíců v naší zamilovanosti. Ale přesně tohle je láska sexuální, hmotná.
Láska, ta pravá láska, která vydrží třeba celý život, která vás naplní stejně jako kdyby jste byli zamilováni je láska čistá, nesexuální, nehmotná. Taková láska vás naplní natolik, že jste sami a v extázi.
Protože ze samoty láska čerpá čerstvou energii. Když jste sami, energii akumulujete a to až do okamžiku, kdy energie máte dost. Do okamžiku, kdy začnete přetékat – a v tuto chvíli se samota stává láskou.
Pak člověk jde a začne lásku sdílet s ostatními. Se svým přítelem, s kýmkoliv koho milujete. Máte teď dost lásky na to, abyste se podělili. Máte chuť rozdávat, milovat, sdílet. Když jste plní lásky, nejen že těšíte druhé a naplňujete je radostí, ale také druzí těší vás. Všimli jste si toho někdy?
A nejde jen o sex. Jde o sdílení. A v tom je velký rozdíl. Pokud jakákoliv láska vychází z potřeby, protože někoho potřebuji, po někom toužím, je to špatně. Nemůžete rozdávat, pokud jste vnitřně prázdní. Když něco hledáte, jste prázdní. Vztah nemůže vyrůstat z potřeby. Prečítaj zvyšok tohto článku
V poslednej dobe čítam veľa od Jennifer Hoffman a páčia sa mi jej odpovede na niektoré otázky, ktoré jej ľudia kladú a tu je jedna z nich …
Otázka na Jennifer Hoffman:
Čtyři roky mám vážný vztah s jedním mužem, a přestože se máme velmi rádi, zdá se, že nejsme schopni být spolu.
Vím, že jsme si navzájem učiteli a souhlasili jsme to společně takto provést, ale já už nevydržím bolest spojenou s tímto vztahem.
Ačkoliv ho hluboce miluji, a on mne též miluje, zdá se, že v sobě navzájem probouzíme to nejhorší, a přitom zjevně nejsme schopni to ukončit a posunout se dál.
Proč je ten vztah tak bolestný a má nějakou naději? Nebo se máme raději rozloučit a zvolit jiné partnery?
Odpověď:
Přemýšlela jste někdy, proč tak často právě člověk, kterého nejvíce milujete, a vztahy, které si nejvíce přejete, jsou příčinou největší bolesti, dysfunkcí a trápení ve vašem životě?
Ve vašem případě jsou v činnosti dva faktory, z nichž oba musí být v tomto vztahu zpracovány a vyřešeny, a žádný z nich nepovede k trvalému stavu, ačkoliv, jakmile toto léčení ukončíte, navzájem se od sebe osvobodíte a budete schopni do svého života vpustit nové partnery.
Není možné, abychom si sami ve svém životě vytvořili ten druh bolesti, jež umí vytvořit někdo jiný, protože když do vztahů vstupujeme, zvláště s někým, kdo je nám učitelem v rámci léčení, zaměří se on na naše léčení a vykoná své dílo co možná nejlépe.Prečítaj zvyšok tohto článku
Slnko sála hrejivú silu, vyjasňuje všetko svojím svetlom. Rastliny rastú – a aj my sa radi slníme a máme radi dni, keď svieti. Slnko je dobré.
„Som dobré,“ hovorí si Slnko pyšne. „Som úžasné, všetci ma ctia a oslavujú. Som najdôležitejšie.“
Zamyslí sa a pokračuje: „Veď keď ja som dobré a najdôležitejšie – tak Mesiac musí byť zlý a nepodstatný… A naozaj, veď ho vôbec netreba – aj tak sa v noci nič nedeje, nič, o čom by som vedelo…“ hútalo Slniečko a čím ďalej tým viac si z noci ukrajovalo a Mesiac panovačne zatláčalo… „Som dobré,“ myslelo si Slniečko, „a čím budem svietiť viac, tým bude lepšie…“
Podstata Slnka – priamočiare jasné sústredné myslenie – zatláčalo podstatu Mesiaca… Slnko a s ním spojený um, rozum, umenie, myslenie – jasné sebestredné predstavy Slnka – čoraz viac zatláčali… Čo zatláčali?
„Nič. Veď čo nevidím, to nejestvuje. Ja myslím a teda som – a čo si nemyslím, teda nie je…“ Takto nejak si to Slnko odôvodnilo a ospravedlnilo – a pustilo sa panovať vo dne i v noci. Najprv Mesiačiku len trocha „pomáhalo“ a aj obyvatelia Zeme to zo začiatku radostne prijímali – veď čím viac dobra, tým lepšie, nie? Len múdre staré ženy krútili hlavami…
Časom začali byť ľudia chorí a nešťastní, stromy vetché a suché, zeleň a radosť sa vytrácala… Akoby niečo chýbalo.
Muži, nositelia Slnka a jasného myslenia, sa vydali hľadať liek. Nevideli a nenachádzali však nič, čo by chýbalo. Potom si dakto spomenul na Mesiac… „Jasné, Mesiac chýba,“ všetci sa nadchli. „Treba ho nájsť a naučiť ako má správne žiariť, tak aby sa vyrovnal Slnku a nebol zatlačený, chudáčik. Naučíme ho myslieť a byť v strede, tak ako sme my.“ Muži sa potešili, že to vyriešili. Keby staré múdre ženy ešte žili, krútili by hlavami… Prečítaj zvyšok tohto článku
V poslednej dobe prežívam hektické obdobie, jedno z najťažších v mojom doterajšom živote.Neostáva mi veľa času, lebo sa snažím racionálne, ale aj podľa mojeho najlepšieho vedomia a hlavne svedomia situácie riešiť ako sa stále valia jedna za druhou a ja sa ich snažím zvládať najlepšie ako viem. Reakcie okolia sú rozmanité, stále počujem bojuj a bojuj a bojuj a ja neviem prečo treba o normálne ľudské veci bojovať, ako je náklonnosť, úprimnosť a dôvera. Spolupatričnosť, či kamarátstvo alebo partnerstvo.
Na čo vlastne. Veľa ľudí mi radí urob toto a urob hento a ja nevidím dôvod presadzovania mojeho ega na úkor iného, len aby som dosiahla niečo, čo bude mať neskôr príchuť trpkosti a neradostného víťazstva. Pretože to v danom momente druhá strana necítila tak ako ja a vlastne ani nevyvinula ochotu zmiernenia situácie a obrúsenia hrany. Je zvláštne ako ľudia len čakajú a myslia si , že nič nemusia robiť a ten druhý ak mu na ňom záleží, by mal predsa o ich náklonnosť bojovať a snažiť sa.
A o čo vlastne? Dať si dobre že nie urobiť psychoanalytický posudok toho druhého, len aby sme dokázali s ním viac kývať a vlastne on len na toto čaká, na to plazenie sa v prachu a obskakovanie a doprosovanie, extrémny záujem, ktorý len potvrdzuje poruchu menejcennosti, lebo to je pre neho prejavom záujmu o danú osobu. A tým ho mať vo vzťahu, kde by mal prirodzene chcieť byť?
Bojovať a bojovať a bojovať. Za hranice únosnosti, vidieť obety a padlé telá, prípadne zranenia a hrdinské povstanie kvôli nemu z popola. Hrať divadlo a teátre, len aby sme získali tak chcenú pozornosť tej druhej strany na ktorú tak vytrvalo čaká a ja som zhrozená.
Boj, padlé telá a obeta, lesklé brnenia a slzy a výsledok, zlomení ľudia v nechcených partnerstvách so zlomenými srdciami v hrajúcich rolách o kúsok úcty, lásky a slobody, ktorá by mala byť prirodzená a s ľahkosťou pretekať životom a napomáhať tak riešiť všetko čo sa vyskytne ….
Odmietam…
Snažím sa len byť v hraniciach normálneho života a veriť na lásku, úprimnosť medzi ľuďmi a partnermi, tú harmóniu a ochotu preniesť toto niečo neuchopiteľné, čo sa prejaví obojstrannou ochotou ukázať v realite . Nech táto neskutočne krásna vec o ktorej snívajú všetci ľudia na zemi dokáže vybudovať všetky tie obyčajné krásne veci o ktorých všetci snívajú s tým, kto k vám patrí, domov, zázemie, deti a partner, čo vynaloží to isté úsilie na vzťah ako aj vy. Lebo len vo vás cíti a vidí tú budúcnosť, ktorá k nemu patrí.
Zostávam pozitívna , lebo jeden veľmi múdry človek mi povedal, že keď sa stretne láska s láskou, tak o seba nebojujú … Ale sú a nájdu spoločne spôsob ako byť spolu a ak nie, nebola to láska.
Ak to bolí, tak to nie je láska, len zranené ego, čo si chcelo niečo dokázať na úkor toho druhého, ale samo nič neurobilo …. Prečítaj zvyšok tohto článku
Láska s sebou vždy přináší osamění. Samota vždycky přináší lásku. Láska a samota nejsou nikdy odděleny.
Lidé si myslí něco jiného. Myslí si, že když je člověk zamilován, nemůže být sám. Nedělají rozdíl mezi samotou a osamělostí. Když jsi zamilován, netrpíš pocitem osamělosti. Osamělost je negativistický pojem, znamená to, že nemůžeš být bez druhých. Bojíš se být sám. Cítíš se osamělý, zbytečný, přehlížený, nikdo tě nepotřebuje. Bolí to.
Naproti tomu samota je jako květina.
Slovníky tvrdí, že samota a osamění (lonelliness a aloness) jsou synonyma.
Nejsou. Jsou to naprosto odlišné fenomény.
Osamělost je poranění a může se vyvinout v rakovinu. Na osamělost umírá více lidí, než na jakoukoliv jinou nemoc.
Svět je plný osamělých lidí. A protože jsou osamělí, dělají spoustu hloupostí. Osamělý člověk se přejídá, jen aby se cítil více “plný”.
Osamělý člověk začne pít alkohol nebo brát drogy, protože na sebe chce zapomenout. Osamělost je plná úzkosti, strašidelná, smrtelně vyhlížející, že se před ní chce uprchnout.
Osamělý člověk sedí hodiny před televizorem. Až ho pálí oči, ale kam má jít?
Co má dělat? S kým komunikovat?
Lidé přestávají komunikovat. Přestávají mluvit jeden s druhým: ve většině případů mluví jeden na druhého .
Lidé zapomínají, jak se dotknout druhého. Žijí blízko, vedle sebe, ale nikdy se nepotkají.
Dokonce i přátelé, manželé, milenci se někdy nepotkávají. Lidé běží životem vedle sebe a doufají, že třeba zítra už se potkají. Ale to je jen naděje, to je iluze, která udržuje věci v chodu.
Svět je plný osamělosti, a proto lidé utíkají k drogám, sexu a nejrůznějším zábavám, které jim alespoň na chvíli pomohou zapomenout na jejich osamělost. Prečítaj zvyšok tohto článku
Odpuštění znamená vzdát se – nechat to být; mít strpení – zdržet se trestání; zapomenout – vypustit to z paměti; odpustit – vzdát se dluhu.
Vzdát se znamená začít nějaké to pletení, psaní, procházky k moři, něco se učit, dělat to, co tě posiluje a na čas odpoutá od problému.
Problém minulého zranění bude ženu obtěžovat méně, ujistí-li poraněnou duši, že jí nyní dá hojivý balzám a vypořádá se s tím, kdo to zranění způsobil později.
Mít strpení znamená dát té záležitosti odklad a sledovat, co to udělá.
Mít strpení znamená mít trpělivost, obrnit se proti tomu poslechnout emoce. Můžeš se zdržet trestajících výroků a nepřátelského chování.
Mít strpení znamená být velkomyslný, čímž se na věcech podílí z velké části i soucitění.
Zapomenout znamená upustit od události, netrvat na tom, aby zůstávala v popředí, ale spíše ji vystěhovat ze scény, nechat ji ustoupit do pozadí.
Znamená to odmítnout se na to rozvzpomínat a nechat určité věci v klidu, a tím začít žít v novém prostředí, vytvářet nový život a nové zkušenosti, nad kterými je třeba přemýšlet, a ne nad těmi starými. Prečítaj zvyšok tohto článku
Zlo se šíří a lidé jsou jeho původcem. Stále ještě není metoda, jak přimět vládnoucí vrstvy k tomu, aby změnily svůj postoj.
Stále ještě je zde boj o majetek, peníze jsou hnacím motorem. I přesto, že mnoho lidí se obrací ke světlu, k lásce a pochopení.
I přesto, je stále síla temna silná. A časem může i sílit.
Je zde mnoho změn, které probíhají a proběhnou. V lidech často probíhají velice silné „pochody“, které nutí přeorganizovat celé jejich životy. Přestavět nejen své životy, ale hlavně svůj přístup a náhled na život, na druhé lidi.
Tento čas je časem změn a časem boje mezi dobrým a špatným. Přesto jsou potřeba obě polarity, abyste pochopili, na kterou stranu se máte přiklonit, abyste věděli, s čím máte co do činění, abyste znalinásledky svých rozhodnutí, kterých se často zbavujete dlouhé věky.
Je mnoho z toho, co vás ve vašich životech ovlivňuje. Zasuté programy a bloky, které jste si nastřádali za staletí, ale mnohdy jen vaše negativní smýšlení nebo vaše strachy. Ať je to jak chce, všichni hledáte řešení. Často by vám pomohlo jen to, abyste se na svůj život podívali očima jiných, někdy však je původ problému daleko složitější.
Všichni hledáte pomoc na své cestě, abyste se již netrápili, abyste uvolnili vazby, které vás Prečítaj zvyšok tohto článku
Většina problémů v našich vztazích je způsobena tím, že vlastně ani nevíme, co je láska, co to znamená někoho skutečně milovat… Pleteme si lásku s vlastnictvím, očekáváme, že ten druhý se bude chovat určitým způsobem, který potřebujeme k tomu, abychom se cítili šťastní… A když tomu tak není, propadáme zoufalství, trápíme se a máme sklon na lásku rezignovat...
Úžasnou definici lásky jsem našla v knize N.D. Walshe Přátelství s Bohem. Jsem si vědoma toho, že níže uvedené myšlenky budou pro většinu lidí příliš radikální a odvážné, ale mluví mi z duše a jsem přesvědčena, že je třeba tuto pravdu o lásce šířit. Vždyť až budeme umět opravdu jeden druhého milovat, bude se nám na Zemi žít jako v ráji …
“Láska je něco, co si neklade žádné podmínky a co nemá žádné hranice ani potřeby.
Protože si neklade žádné podmínky, nevyžaduje nic, aby byla vyjádřena. Láska nic nevyžaduje.
Protože nemá žádné hranice, nikoho neomezuje. Láska je věčná a neomezená.
Protože nemá žádné potřeby, nechce nic, co není dáváno svobodně. Nechce vlastnit nic, co nechce být vlastněno. Nechce dávat nic, co není přijímáno s radostí.
Láska je svobodná. Láska je to, co je svobodné, neboť svoboda je podstatou toho, čím je Bůh, a láska je Bůh, vyjádřený ve vašem světě.
Kdyby to lidé chápali a kdyby podle toho žili, všechno by se změnilo. …
Láska je svoboda…. Svoboda vyjádřit tu nejradostnější část toho, čím opravdu jste…. část, která ví, že jste totožní se vším a s každým… Ta část, která je pravdou vašeho já a kterou chcete prožívat nejnaléhavěji.
Chceme ji prožívat, kdykoli se setkáme s někým, s kým máme pocit jednoty. Problém je v tom, že takový pocit nemáme jen s jedním člověkem. Prečítaj zvyšok tohto článku
Potřeba chránit lidi před chybováním je připoutanost, která zpomalí váš růst. Máte ve svém životě lidi, kterých je vám líto a snažíte se je zbavit problémů, které si vytvořili?
Když se snažíte lidi zachránit, často skončíte jako oběť, protože vás nakonec začnou vinit ze svých problémů.
Možná se pokusí vyvolat ve vás nepříjemné pocity, když se rozhodnete přestat je dál podporovat nebo jejich problém (samozřejmě) nevyřešíte.
Mohou se stát na vás závislými a cítit k této své závislosti i k vaší snaze pomoci vnitřní odpor.
Vaše “pomoc” vás může stát i jejich přátelství. Někdy je nejdůležitější pomocí nebýt připoutaní k řešení problémů druhých lidí.
Máte právo neslyšet a nezapojovat se do problémů druhých. Sami se rozhodněte, jestli jim opravdu můžete pomoci, nebo mohou vaši pomoc využít. Pokud se rozhodnete pomoci někomu v potížích, rozhodněte se k tomu vědomě.
Když vám lidé říkají o svých problémech, zastavte se a ptejte se sami sebe, zda chcete jejich problémy táhnout s nimi.
Dobře jim naslouchejte a vyciťujte, jestli chtějí hledat řešení, nebo jestli si chtějí jen postěžovat na svou složitou situaci.
Rozhodněte se, co chcete lidem věnovat a dejte jim jasně na vědomí, kolik času, energie a zdrojů jim chcete dát, abyste jim pomohli v řešení jejich problémů.
Dříve než vynaložíte svou energii na proměnu nebo pomoc lidem, vzdejte se své potřeby, aby lidé rostli, vážili si vás nebo jednali nějakým konkrétním způsobem. Někdy je ve změně sebe samotných brzdí právě vaše silná touha pomoci jim se změnit. Až se odpoutáte a přestanete se o ně strachovat, budou mít větší svobodu růst.
My průvodci vám můžeme dát mnoho vhledů do vašeho života, ale jste to jen vy, kdo může změnit svůj život použitím našich rad. Někdy nejste připravení vzdát se svých problémů, protože vás stále ještě něčemu učí. Pak vám jen můžeme pomoci získat trochu nový náhled na věc, udělat malý krůček nebo více milovat sebe sama.
Dělejte totéž: zhodnoťte situaci z co možná nejvyšší úrovně a nabídněte lidem takovou pomoc, jakou považujete za nejlepší. Pak se odpoutejte od výsledku.
O květnu se říká, že je to lásky čas, málokdo však ví, že je to také období, kdy lidé ve vztazích shazují růžové brýle. Jednoho krásného květnového dne ke mě do poradny přišel muž ve středním věku.
,,Jsem tady kvůli ženě, nevím co mám dělat, odešel jsem od ní, přitom ji tolik miluji. Řekla mi, že se mnou není šťastná, vyčerpávám jí a vysávám, přestali jsme si rozumět.“
Jeho velkou slabinou byla netrpělivost.
,,Ano, jsem hodně netrpělivý, vlastně celý život, všechno chci hned.“
,,Neumíte mluvit o svých pocitech, to je váš největší problém, všechno držíte v sobě a skrýváte to pod maskou, bojíte se emoce projevit. To vám škodí a ubližujete tím nejen sobě, ale i partnerkám. Žena potřebuje slyšet, že ji máte rád, chce občas slyšet, co cítíte a co chcete. Bez otevřenosti vztahy zevšední, komunikace vázne a stávají se rutinními a nudnými.“
,,Já vím,” řekl tiše. „Ale když já to neumím, nechci mluvit o svých pocitech. Neumím říct, že ji mám rád, přitom mám, ale nejde mi to.“
,,Víte,” povídám, ,,vy se jen bojíte, bojíte se o nich mluvit. Držíte je uvnitř, máte strach se projevit. Máte strach ze zklamání a odmítnutí. Nechcete být raněn. Vy si totiž nevěříte. Chybí vám sebedůvěra. Nemáte se rád, nemáte rád sám sebe. A je třeba zjistit proč tomu tak je.“
Smutně pokynul sklopenou hlavou a já jsem pokračovala. ,,To není konec světa. Pomyslete na to, že existují mnohem horší věci na světě a ve vašem případě tomu tak není. Máte to ve svých rukou, vy to můžete změnit, ovlivnit, záleží pouze na vás. Musíte se naučit milovat sám sebe. Láska musí jít ze srdce, vašeho srdce, a pokud ji ve svém srdci nemáte, jak ji chcete dávat? Řeknu to možná tvrdě, ale i tohle je určitá forma sobectví. Zaměňujete lásku za vášeň, touhu a chtíč. Mít a vlastnit.“
V očích měl slzy a povídá: ,,Máte pravdu, to mě nikdy nenapadlo, dává mi to smysl. Ale mě už to tady nebaví, nemám žádný smysl života a nevím kde mám začít.“
,,Vy musíte teď myslet především sám na sebe, pokusit se na tom všem postupně zapracovat a pak se vám zcela určitě otevřou další cesty. Nabydete vnitřního klidu a nadhledu.“ Prečítaj zvyšok tohto článku
Často slyším ze svého okolí povzdechy, kolik lidí stále nechápe, co se okolo nás děje a že ani nechtějí nic slyšet a pracovat na sobě a na tom, aby se oni sami a svět už konečně otočil k lepšímu. Naopak že mají nás, kteří se věcem duchovním věnujeme, za sektáře, v lepším případě za magory a ulítlé šílence.
A že tedy duchovně smýšlejícího člověka popadá pocit marnosti, protože nikdo neslyší na ten skvělý nápad žít spolu v lásce a harmonii. A že takhle ta transformace bude trvat věčně!!!
Ano. Mnoho z Vás už dokáže žít v přítomnosti a užívat si jí, mnoho už pochopilo, že pro to, abychom byli šťastní, není třeba nějaké extrémní snahy “něco dělat”, ale naopak užívat si všeho, co je a vše ostatní pustit. Ale jak to, že to nevidí a hlavně nechtějí vidět ti druzí? Proč nás mají za ulítlé blázny, když vidí, jak jsme pozitivně naladěni? Proč celý ten nádherný proces tak zarputile blokují?
Jsem přesvědčena, že za to můžeme právě my! My, co si říkáme “duchovní a esoterici”! Zkuste se někdy podívat objektivně třeba na nějaké ty “duchovní” webovky nebo na FB, kde si o těchto věcech povídáte. Každé druhé slovo je “veliké”. Všude je “Láska” (Pokud možno s velkým L), samé “děkuji ti, odpouštím ti…miluji tě…” samé filozofické a hluboké myšlenky. Tohle když spatří jakýkoli realista, minimálně se vyděsí. Dokonce si myslím, že mu to celou jeho snahu po pochopení těchto věcí dokáže pěkně znechutit. Ne proto, že by byl málo citlivý, ale on žije ve světě, kde se tahle slova říkají, až když je opravdu cítí a až pak pro něj mají hodnotu. Můžete namítnout, že i vy to tak skutečně cítíte, ale pak není třeba o tom mluvit. Stačí vnímat, no ne? Proč to stále vykřikovat? Pokud se někdo cítí být tím vším opravdu naplněný, může to přece prostě žít! Nemusí o tom mluvit nebo psát na FB! Mám naopak zkušenost, že dokud o něčem člověk pořád mluví, dělá to proto, aby si to ještě sám v sobě porovnal. Mám-li něco jasné, nemluvím o tom, žiju to. A k tomu už nepotřebuju veliká slova.
Nedávno jsem sledovala televizní diskuzi dvou vědců. Astronoma a jaderného fyzika. Protože rozhovor s nimi vedl “obyčejný” moderátor, byli nuceni své výrazivo poněkud uzpůsobit, aby jim vůbec rozuměl. A povídali o tom, k čemu jejich obor za dobu své existence došel. Na dotaz, co považují za největší pokrok v jejich oborech, oba shodně odpověděli: “To, že i když jsme šli pouze tou cestou svého oboru, tedy úplně jinou, než přítomný kolega a po desítkách let práce jsme došli k podstatě svého oboru, překvapivě jsme došli ke stejným závěrům. My vlastně říkáme totéž! Jen jsme doteď ty druhé obory podceňovali, protože oni používali jiné termíny a jiné cesty, jak k tomu dospět.”
Příčinou mnoha partnerských problémů je přesvědčení, že partner dělá něco špatně, že není dost dobrý nebo že zaujímá takové postoje a chová se tak, že to je na překážku harmonickému soužití.
Z tohoto hlediska pak toho druhého kritizujeme a snažíme se jej změnit. Když se to nepodaří, dříve či později vidíme jediné řešení v odluce.
Tolerance je často chápána špatně. Neznamená, že budeme toho druhého pokládat stále za báječného a budeme jej obdivovat. Znamená to jen přijmout, že ten druhý je, jaký je, a je jedno, zda je silný nebo slabý.
Když někoho netolerujeme, znamená to, že ho chceme změnit. Jinými slovy to znamená, že ten druhý nemá být takový, jaký je. Protože ale takový je, pak to domyšleno do důsledků znamená, že by neměl být vůbec.
Tolerance znamená, že partnera bereme, jaký je, a že dokonce uznáme, že je hotový takový, jaký je. Nepokoušíme se mu ani nic přidat, ani ho jinak změnit.
Když si uvědomíme, že jsme si partnera vybrali, abychom se společně s ním rozvíjeli, pak také víme, že nastavuje zrcadlo nám samým a že nám tak je v libovolném momentu ideálním partnerem.
Z toho, j ak si poradíme s partnerem, můžeme rovněž poznat, j ak daleko jsme se dostali na cestě akceptace sebe sama. Když neumíme přijmout sebe samy takové, jací jsme, pak se také budeme pokoušet změnit partnera. Toleranci nelze předstírat, ta vyplyne z toho, jak se sami máme rádi. v té míře, jak máme rádi sebe samy, jsme také tolerantní vůči svým bližním.
Upřímnost
Upřímnost je v naší společnosti zvlášť citlivým tématem. Lidé o ní nemluví rádi, protože se v nich přitom zpravidla probouzí vlastní špatné svědomí. Vždyť kdo může o sobě říci, že je vždy a za všech okolností upřímný. A přitom neupřímnost nemá výhradně
jen negativní pověst. Přitom neexistuje žádný jednoduchý návod, jak bychom si měli s upřímností poradit. Bezmezná upřímnost je leckdy označována za nežádoucí, resp. ztotožňována s beztaktností a dokonce i s bezohledností. V našem životě je „milosrdná lež”, jak se jí krásně říká, na denním pořádku.
V obchodě se jí už vůbec neříká neupřímnost, ale daleko spíše je označována za taktiku, jež je nezřídka podmínkou úspěchu. Kdybychom skutečně důsledně dodržovali požadavek upřímnosti, náš politický a hospodářský systém by mohl sotva existovat. Prečítaj zvyšok tohto článku
Keď som bol malý a nechcel som jedávať, hovorievala mi matka, aby som to mäso s ryžou do seba okamžite natlačil, lebo potrebuje telesne zdatného syna, ktorý jej bude robiť doživotného otroka, čo bude ochotne vláčiť kufre na letisko, vymieňať pneumatiky a sprevádzať ju na nebezpečných misiách. Vtedy som si myslel, že žartuje. Teraz viem, že nie.
Obchodné centrum sa práve zmietalo v tradičnej piatkovej podvečernej hystérii, keď sme doň zavítali my dvaja – moja matka v ružovom kostýme a ja v úlohe dobrého syna.
Mama si chcela kúpiť vysávač a mňa potrebovala ako odborného poradcu a nosiča. V skutočnosti chcela poohovárať príbuzenstvo a prezvedieť sa, čo mám nové.
Ani sme poriadne nezačali, keď mama skočila medzi regály a špionážne vykukovala spomedzi žehličiek. Dôvodom bola prítomnosť trochu obézneho, ale inak zachovalého šesťdesiatnika a jeho škaredej manželky v oddelení mixérov.
Bol to mamin bývalý ctiteľ, ktorý si ju nakoniec nezobral, pretože bola pre neho príliš komplikovaná, príliš pekná, príliš inteligentná a príliš neuchopiteľná. Zobral si inú, škaredšiu, pretože u nej vraj „vždy presne vie, čo si tá žena myslí“.
– Povedal mi, že budem navždy druhou najdôležitejšou ženou jeho života a tridsaťpäť rokov mi vypisuje ľúbostné listy, – povedala matka: – Odkedy máme mobily, tak aj esemesky.
– Nevedel som, že máš ctiteľa, – povedal som a sledoval maminho bývalého, ako smutne dumá nad domácimi spotrebičmi.
– Takýchto mám troch, – povedala matka. – Tvoja sestra má dvoch. Volá sa to syndróm Druhej najdôležitejšej ženy v živote muža a človeka by z toho mohlo aj poraziť. Prečítaj zvyšok tohto článku
„Po šesti měsících od seznámení jsem ji požádal o ruku a ona řekla ano. O necelý rok později jsme se vzali.“Angelo Merendino na svém blogu vypráví příběh o velké lásce, která jemu a Jennifer nebyla přána. Jennifer totiž pět měsíců po svatbě objevila v prsu bulku. Lékaři si byli jisti: Rakovina.
„Nikdy nezapomenu na ten moment, kdy jsme se to dozvěděli. Podívali jsme se na sebe, jako bychom v tu chvíli říkali – to bude dobré, jsme spolu,“ vzpomíná Angelo.Každá další zkouška, kterou jim rakovina připravila, zamilovaný pár ještě víc sblížila. „Byla to jedna z těch nocí, kdy měla Jen obrovské bolesti a volal jsem sanitku. Popadla mě za ruku, oči měla zalité slzami a řekla: Dívej se mi do očí, jedině tak překonám tuhle bolest.“
„Jen mě naučila milovat, naslouchat, dávat a věřit v ostatní i sebe. Nikdy jsem nebyl šťastnější než právě v tomto životním období,“ vypisuje se ze své bolesti Angelo.Čtyři roky léčby. Čtyři roky v bolestech, čtyři roky zvracení, čtyři roky zoufalství.Jennifer bylo čtyřicet let, když svůj boj s rakovinou vzdala.
„Moje fotografie popisují denní život s touto nemocí. Ukazují ten boj, ty obtíže, strach, smutek a samotu, které jsme čelili. A co víc, ukazují naši lásku. Tyhle fotografie nejsou o nás. Tyhle fotografie jsme my.“Jednoho rána se Angelo probudil a věděl, že to je poslední den jeho ženy. Jennifer byla pokojně klidná. Připravená odejít. Pozval domů všechny blízké a hlavně rodinu. „Večer jsem se Jennifer ptal, co se jí na tom dni s jejími nejbližšími líbilo nejvíc. Řekla mi – I loved it all. Milovala jsem to všechno,“ popisuje Angelo poslední den. I loved it all pak nechal vytesat na náhrobní kámen svojí lásky.
Protože se v našem vesmíru neděje nic náhodně, pak ani takové důležité setkání jako s partnerem nemůže být věcí náhody. Mnohem blíže je pravdě, že jsme si toto setkání svobodně zvolili, abychom pokračovali v učení, které jsme započali už dříve.
Všichni totiž prahneme vědomě či nevědomě po ztracené jednotě, kterou si v tomto duálním světě tak výrazně a někdy i bolestně uvědomujeme. Smyslem partnerského vztahu tedy vždy je vzájemně a pospolu se učit, abychom nakonec tuto kýženou jednotu objevili ve vlastním nitru.
Život každého citlivého a duševně vyváženého člověka se vyznačuje touhou po ztracené jednotě, což je vlastně hledání sebe sama.
Žijeme ve světě duality, protože jen zde a jen skrze dualitu můžeme dospět zpět k jednotě. Opustili jsme ji, abychom mohli zažít svět zkušeností. Přitom jsme zapomněli na své počátky. Zůstala nám jen touha. A právě ta nás dovede zpět k jednotě.
Důležitým krokem k této jednotě je spojení s jiným člověkem, s nímž můžeme splynout v dokonalou jednotu, v našem světě je partnerský vztah symbolem jednoty, sjednocení opačných pólů. Naplněný partnerský vztah je cílem většiny lidí. Jaká síla z této jednoty vyrůstá, to vidíme na aktu plození. Vždyť přináší nový život.
Hluboko v nitru prahneme po jednotě, ze které jsme vzešli a kterou ve skutečnosti nemůžeme nikdy ztratit, nanejvýš zapomenout. Tato touha nás pudí, abychom hledali druhého člověka. Přitom cítíme, že splynout můžeme se vším, ne jen s jedinou částečkou.
Když jsme pak s jiným člověkem, nastává jen zdánlivě konec naší osamělosti. Dříve nebo později narazíme možná na zarážející pravdu, že tuto jednotu můžeme najít jen v sobě samých. Partnerský vztah je jen krokem na cestě k ní. Je nám však oporou na cestě, na jejímž konci nalezneme tuto jednotu ve svém nitru. Prečítaj zvyšok tohto článku
Na internetovej adrese som našla jeden pekný citát od Jeff BROWNa o tom, aké to je , keď zrazu skutočná láska vstúpi do vašeho života a ochromí tak všetko v čom ste doteraz žili …..
Jeff BROWN – I didn’t realize how alone I was, until I wasn’t. It is such a relief when great love comes your way after years, lifetimes without it. Let there be no doubt that all love connections are not created equal. Some bonds are simply practical. Others are blindly rooted in pathology and old traumas. Still others are opportunities to heal and have essential needs finally met. And some have a mystical quality from the first meeting. Pure and simple. Apparent from the first out-breath. Unmistakably sacred. God rising on the wings of their love. This is how the timely and the timeless become indistinguishable- when love meets God deep in the heart’s inner temple. (~from new love book in process)
Neuvedomil som si, ako som bol sám až kým som nebol.Je to taká úľava, keď veľká láska príde do cesty , po rokoch života bez nej.
Aby nebolo pochýb o tom, že všetky spojenia lásky sú stvorené pre seberovných. Niektoré väzby sú jednoducho praktické. Iné sú slepo zakorenené v patologických a starých traumách .Stále ešte iné sú možnosti liečenia a majúc základné potreby sa konečne stretávajú .
A niektoré majú mystickú kvalitu od prvého stretnutia. Čistú a jednoduchú. Jasnú od prvého výdychu. Nepochybne posvätnú. A Boh stúpa na krídlach ich lásky. Toto je, ako sa časové a nadčasové stáva nerozoznateľné – keď sa láska stretáva s Bohom hlboko v srdci vnútorného chrámu. (~ Z novej knihy o Láske . v procese)
Je až šokujúce a zarážajúce precitnutie toho, ako človek doteraz žil a čo všetko vybudoval, uvedomujúc si celú tú hodnotu matérie, ale aj ľudských životov detí, súčastného partnera s ktorými už má svoj život zviazaný a životnej láske na druhej strane. Uvedomujúc si, že to čo žil doteraz bol akoby omyl alebo len náhrada toho, čo by mal s tou láskou, ktorá pred ním zrazu stojí. Obrovský šok a strach, priznať si zrazu, že vo vašom srdci doteraz tá láska jednoducho nebola a to, čo bolo sa ani neodvažujete pomenovať alebo zhodnotiť, lebo sa to nedá hmhm.
Vaše srdce je zrazu čisté ako priehľadné jazero a mozog v obrovskom existenčnom šoku z toho, čo sa práve robí hmhm Všetky tie dogmy spoločnosti a náboženstva, rodiny, priateľov a príbuzných, ktorý nás chcú mať pod kontrolou , využívajúc na to také krehké veci ako sú deti a práca, súčastný partner a majetok , to čo sme volali domovom, obrovské kvantum istoty oproti krehkosti jednej lásky, ktorá zrazu pred vami stojí a šokujúco pozerá na vás, uvedomujúc si to isté v jej živote hmhm Prečítaj zvyšok tohto článku
Revoluce, která přichází je revolucí LÁSKY – nemám teď na mysli sexuální revoluci šedesátých let, i když právě ta byla jednou z fází projevu manifestující se Bohyně, která se začala probouzet už v hlubokém středověku, tedy před mnoha staletími. Středověk, který potlačil ženskou sílu svým příslovečným „temným“ způsobem, nemohl trvat věčně – tak, jako ani žádné z následujících období, během nichž tato síla rostla a postupně bortila vše, co ji brzdilo a blokovalo. Je to především způsob masového ovládnutí mysli, které přináší ono „potlačení“. ŹENSKÁ ENERGIE reprezentuje takzvanou „ženskou část Boha“ – nazýváme ji často i Bohyní, Marií Magdalenou, Isis a podobně …
Tato nádherná ženská energie se vztahuje k té mužské stejně, jako se vztahuje voda k ohni …
Tato energie není vodou v pravém smyslu, ale na Zemi ji voda reprezentuje.
Je čirá jako křišťál, je poddajná, přitahující, koncentrující se sama v sobě.
Je atraktivní ve smyslu ” přitažlivosti “- má tedy magnetické a gravitační účinky (její projevem je gravitace). To, čemu říkáme „černé díry“ vesmíru jsou projevy této energie, energie, která k sobě přitahuje světlo (mužskou energii), pohlcuje ho a tančí s ním v „konečném objetí“…
A právě díky této její kvalitě, vlastnosti – z její schopnosti přijmout do sebe a pohltit světlo – jsme ji začali démonizovat: přiřadili jsme jí „negativní“ a démonické vlastnosti: to nám umožnilo vyhlásit jí válku, potlačit a likvidovat její moc a vliv a blokovat ji. A středověk je příkladem této „blokace“. Trval by snad navěky, kdyby Vlna Času nepostupovala i navzdory vůli manipulátorů a vládců lidské mysli na své cestě Stvořením. Vlna Času /Časoprostoru/ pokračuje na své cestě Stvořením vytrvale a nezadržitelně – není síly, která by ji zastavila. Samotný Časoprostor je vtahován touto „ženskou“ energií, jinými slovy „černou dírou“. Vypadá to tak, že je to spíše síla této přitažlivosti /atrakce/, která vyvolává explozi /třeba i na Slunci/ a způsobuje „rychlost světla“. Nasávání gravitačními silami Kosmu je tak mohutné, že explozivní síla Světla, kterou jsme až doposud považovali za „největší sílu“, při ní ztrácí svou dominanci. V mikrokosmu jde o přitahování spermie vajíčkem, v makrokosmu o přitahování světla černou dírou. Černá díra se svou supergravitací způsobuje „ohyb“ původně lineárního „vystřeleného“ paprsku světla a tedy samotného Časoprostoru. Časoprostor se pak stáčí v ramenou Galaxií do jejich Středu – do Černé Díry, která udržuje celou Galaxii „pohromadě“…
Ale pojďme trochu blíž do našeho „lidského světa“ – v našem lidském a pozemském světě se tyto dvě základní energie projevují jako sexuální polarita – polarita muže a ženy. Myšlenkové vzorce chování a lidské morálky měly za úkol ovládnout a regulovat obrovskou sílu ženské, přitažlivé energie. Prečítaj zvyšok tohto článku
Chceš-li změnit svět, miluj muže; skutečně ho miluj Vyber si toho, jehož duše jasně volá tvou; který tě vidí; který je dost statečný na to, aby se bál.
Přijmi jeho ruku a veď ho jemně za krví svého srdce Kde může ucítit tvé teplo a spočinout a nechat svou tíhu shořet v tvých ohních Pohlédni mu do očí, nahlédni hluboko dovnitř a uvidíš, co spícího, bdělého, ostýchavého či čekajícího se tam ukrývá Pohlédni mu do očí a uvidíš v nich jeho otce, dědy a všechny ty války a šílenství, které vedly jejich duše v nějaké vzdálené zemi, vzdáleném čase Pohlédni, bez souzení, na jejich bolesti, utrpení, muka a vinu Prečítaj zvyšok tohto článku
Partnerský vztah a manželství ještě nemusejí být nutně dobré, když v nich nedochází k žádným problémům a konfliktům, i když to je pro mnoho lidí stále ještě kýžený cíl.
Jinými slovy řečeno, pro tyto lidi právě vztahy, v nichž se vyskytují spory a problémy, nejsou dobré. Je to však spíše postoj společnosti, která se konfliktů bojí.
Cílem však není vyhýbat se konfliktním a problémovým situacím, ale naučit se s nimi zacházet. Náš život je plný změn a ani partnerský vztah jich není ušetřen.
Důsledkem je, že jsme konfrontováni se situacemi, které jsou pro nás nové a s nimiž hned nedovedeme zacházet.
Snažit se je nevidět, protože by možná mohly vést ke sporům a problémům, to není řešení a důsledkem je jen potlačování a komplikace.
Z toho pak vzniknou dříve či později zdánlivě nepřekonatelné konflikty, před nimiž partneři utíkají a raději ukončí samotný vztah, než aby vzniklé situaci čelili.
Cítí se zavaleni problémy, a to jen proto, že se bojí konfrontace s nimi.
Smyslem partnerského vztahu není připravit si s pomocí toho druhého krásný, pohodlný a bezkonfliktní život, ale vzájemně si pomáhat růst a využívat právě ty odlišnosti, které bývají většinou zdrojem problémů, k dalšímu rozvoji.
Předpokladem je vzájemná komunikace, nikdy nekončící vzájemné sdělování a oboustranná výměna. Pro děti to je naprostá samozřejmost, protože ještě nejsou omezeny okolím a výchovou.
Dají hned najevo, že se jim něco nelíbí, ptají se, když něco chtějí vědět, a sdělují všechno, co jimi hýbe a co pokládají za důležité. Většina dospělých tuto schopnost již ztratila. Příčin je několik, ale na prvním místě stojí strach z konfliktů. Bojí se odmítnutí nebo možné ztráty.
Přitom přesně to je důsledkem jejich chování. Když se nemůžeme projevit, vyjde to téměř nastejno jako odmítnutí, a odcizení, které se v průběhu času díky chybějící výměně vyvine, se od rozluky liší jen vnějškově.
Když budeme ochotni spolu žít ve vzájemné výměně a sdělování, nebudou pro nás pravidla hry na komunikaci ničím obtížným. Především by si oba partneři měli uvědomit, že jejich vlastní myšlenky a pocity jsou právě jen myšlenky a pocity. Prečítaj zvyšok tohto článku
Opět předesílám, že neomlouvám domácí násilí, jen konstatuji, že existuje a že má své logické příčiny ( zde uváděná je jen jedna z mnoha příčin ).
Všichni vidí ty následky, tu hrůzu na venek, málo kdo však zkoumá, co se děje uvnitř člověka. Co se tedy děje v člověku, který je schopen uhodit ženu či ji dokonce škrtit nebo ji zabít?
Je potřeba vědět, že každý, kdo v sobě něco skrývá, riskuje, že se jednoho dne dostane do situace, která mu jeho “kostlivce ve skříni” jak se říká, postaví přímo před něj a on to psychicky neunese.
Jsou situace v životě, které se stanou nezávisle na nás, my můžeme být pouze přítomni jako pozorovatelé, jako očití svědci, mnohdy nedobrovolně, protože jsme třeba ještě dětmi. Takovou situací může být například soužití rodičů, kteří se vzali z nějakého důvodu ( společenského – museli nebo byl sňatek domluvený apod. ), ale ve vztahu chybí láska.
Prázdotu po lásce si matka vyplňuje většinou přehnanou péčí o děti a domácnost, otec workoholismem nebo alkoholismem, oba se můžou uchýlit k nevěře. Vše je logický důsledek manželství funkčního po materiální stránce, ale nefunkčního po stránce citové. Dítě, které je svědkem této “normy v rodině, se obraz nese v podvědomí do svého dospělého života.
Ikdyž se mu nelíbí, nese si ho, ale může jej dokonale potlačit až na dno podvědomí. Nicméně ono podvědomí pracuje nezávisle na člověku a jeho vědomí a dítě vede pak podobný život. Mnozí pak řeknou: No jo, to podědil ty sklony po tátovi ( po mámě ), je stejnej jako on. Dědí se však špatné emoční rovnice, ne sklony, protože jsou nám od dětství vtloukány do hlavy nebo je z rodiny nasajeme jako “normu”.
Tak se stane, že chlap má za to, že musí stůj co stůj zabezpečit ženu či rodinu, ať je jejich vztah už jakýkoli, protože to prostě slíbil. A on to dělá. zabezpečuje ji, ale chybí mu láska, která “nevznikla” po zamilovanosti. Zamilovanost vyprchala ( byla-li vůbec ), slib zůstal. A tak se stará a lásku si hledá potajmu jinde. Nehodlá opustit rodinný krb, takže kdykoli musí vybírat, vybere rodinu. Vždy se vzdá vlastního života ve prospěch rodiny, protože to prostě slíbil. Vzdá se lásky a trpí. A třeba to ještě zapíjí. Prečítaj zvyšok tohto článku
Termín “Duchovní partneři”, nebo také “Duchovní blíženci”, užíváme při označení dvou lidí, kteří k sobě náleží.
Od počátku věků, od počátku jejich stvoření, kdy byla jejich duše rozštěpena vejpůl...a když se takoví lidé (bytosti) potkají v pozemské či jiné inkarnaci, pojí je od prvního pohledu takové pouto, že je už NIKDO a NIC nerozdělí… –
Dovolte mi malou citaci z knihy “Znamení lásky”- Linda Goodman r. vydání 1998, ze strany 12:
“Občas se stává, že muž a žena se potkají a okamžitě v očích toho druhého poznávají druhou polovinu sebe samých. Oči jsou oprávněně označovány za “okno do duše”.
I jejich hlasy jako by se jejich uším zdály být důvěrně známé, jako nějaký zapamatovaný hudební akord. Oba okamžitě (povšimněte si prosím slovíčka “okamžitě”, pozn.autora blogu..)pocítí onu nezměnitelnou skutečnost, že jsou, byli a vždy budou Jedním, ať již proti svému osudu třeba po staletí bojovali či se onomu spojení zbytečně bránili.
Aniž by řekli jediné slovo, vědí (v knize kurzívou), že pouze skrze toho druhého mohou doufat, že naleznou Jednotu – a pouze tehdy, pokud budou spolu, mohou být oba ve všech směrech Úplnými.
Muži a ženě, kteří jsou si duchovními druhy, není zapotřebí říkat slova jako “miluji tě”, neboť oni s jistotou (nyní si prosím povšimněte slovního spojení “s jistotou”) vědí, že patří jeden k druhému, ať již v této současné inkarnaci (v současném životě) nebo (kvůli karmickým spletitostem) v jiných, pozdějších staletích.
Výrok “co Bůh spojil, člověk nerozdělí”, jejž pronášíme při svatebních obřadech, se vztahuje právě k této skutečnosti.
A přece je toto varování něčím zcela zbytečným, je pouhým symbolickým rituálem, neboť žádný člověk nemůže zlomit spojení mezi duchovními blíženci, ani oni sami, a není toho schopna ani žádná vesmírná energie.” Prečítaj zvyšok tohto článku
My všichni máme vlastně stejnou silnou touhu – najít si partnera pro život.
Partnera, který podobně myslí a cítí jako my, který nám stojí po boku a drží s námi, který nás akceptuje takové, jací jsme, se všemi našimi silnými i slabými stránkami, a který přirozeně opětuje naši lásku. Tedy partnera, který nám odpovídá.
Nezřídka přesně na takového partnera narazíme. Neboť i jeho touha je právě tak silná jako ta naše. Bude tedy právě tak hledat jako my sami.
Přestože se k sobě perfektně hodíme a jsme pro sebe navzájem určeni, něco brání tomu, aby naše přitažlivé síly mohly opravdu také působit.
Toto „něco” jsme my sami.
Protože navzdory této hluboké touze děláme neuvěřitelně mnoho věcí pro to, aby k takovému vztahu v žádném případě nemohlo dojít.
Jaké rafinovanosti si vymýšlíme, abychom zabránili opravdovému poznání svého pravého partnera.
Nemusíš svého partnera hledat,
musíš být jen připraven, aby mohl přijít.
Smutnou skutečností je, že když pak báječný partner před námi opravdu stojí, velmi často děláme všechno pro to, abychom skutečné setkání bojkotovali.
Nebo, a to je v současnosti nejčastější případ, naše velká láska stojí před námi a my nejsme volní.
Když jsi ve vztahu s někým, kdo není tvůj pravý partner, nejsi volný pro svého pravého partnera.
V současné době jeden partner střídá druhého zdánlivě bez výběru. Kvůli chtíči, z pouhé potřeby nějak trávit čas nebo ze strachu, že jinak zůstane navždy sám.
Mnozí z nás jsou raději osamělí ve vztahu, který je o ničem,
než aby čekali na svého pravého partnera.
Jak čas plyne, projevují o nás zájem různí lidé. Bohužel i takoví, které vztah ve skutečnosti nezajímá. O tom, že by s námi chtěli strávit celý život, nelze vůbec mluvit. Mnozí chtějí jenom krátce prožít pocit štěstí a zamilovanosti nebo sexuální dobrodružství, aniž by chtěli pracovat na změně svých vzorců chování nebo na svém vývoji. Prečítaj zvyšok tohto článku
Janko Mendel napísal veľmi peknú úvahu o tom ako on vidí očami muža tú stále omieľanú lásku a aký to má dopad na celý život, trápenie, blízkych a aj deti …
Partnerské vztahy jsou top tématem a zároveň top problémem dnešní doby. Každý terapeut, každá kartářka a každá dobrá „vrba“ o tom ví své. Vztahy hýbou světem a svět hýbe vztahy. Protože často slýchám četné příběhy na tohle téma a protože mě někdy trápí, jak se lidé kvůli vztahům (mnohokrát zbytečně) trápí, rozhodl jsem se napsat o tom článek a upřímně vyjádřit, co si o vztazích myslím a co mě naučila zkušenost.
Aby mohl člověk najít šťastný a vyrovnaný vztah anebo se alespoň dostat na cestu, která k němu vede, musí si ujasnit pár věcí. A hned ta první a nejdůležitější je, že:
Zamilování není láska
Jeden z největších bludů společnosti je ten, že jsme se naučili zamilování přirovnávat k lásce. Písně, romány a filmy překypují „hlubokými“ příběhy o lásce zamilovaných. Nechci nikoho zklamat, ani znevažovat intenzitu těchto vzplanutí, ale jedno si vyjasněme:
Zamilování není nic jiného než prudká erupce sexuální energie, která rozbouří chemii celého těla.
Je na tom něco špatného? Vůbec ne! Je to příroda ve svém nejčistším projevu a je to krásné stejně jako je nádherná letní bouřka nebo bujarý příchod jara.
Průšvih začíná tehdy, když si člověk nechce nebo neumí přiznat, že to, co právě prožívá, je výbuch jeho sexuální energie. K takovému chování mají tendenci především lidé, kteří si mysleli, že mají sexuální energii dávno zvládnutou a vyřešenou, třeba jsou už ve věku, kdy se od nich společensky čeká, že budou již vybouření, a najednou udeří tahle mohutná síla.
Neochotni si přiznat holou pravdu, že se jedná „pouze“ o sexuální energii, začnou si celou věc vybarvovat do překrásných vznešených obrazů vysoké duchovní lásky, reinkarnovaných spřízněných duší či osudových setkání, na které čekali celé roky. Sexuální energie je liška mazaná a spolu s egem, které není ochotné vidět nelichotivou pravdu, je schopna nasadit do hlavy ty nejvzletnější teorie. Prečítaj zvyšok tohto článku
Už dávno som nebola u anjelikov si niečo vybrať a tak som dnes zavítala, aký odkaz pre mňa majú. A našla som radu, ktorú som vysvetľovala staršej dcére a ktorú používam aj ja. Len pre upresnenie, mám dve dcéry 12 a 4 ročnú a tie sa niekedy ako dvaja hotentoti zhovárajú medzi sebou a vedie to potom ku nervozite a konfliktom, ktorým mám byť sudcom podľa tej staršej, aby sa dohodli .
Hmhmhm a ja to riešim veľakrát s úsmevom a vysvetlením, že obe majú pravdu, len nevedia zvoliť vhodné argumenty a nepočujú sa . Potrebujú sa naučiť komunikovať spolu a nájsť vhodné slová a možno aj trpezlivosť a úsmev, troška počkať a nechať toho druhého sa vyrozprávať a z tej skomoleniny potom sa snažiť pochopiť to podstatné. A tak to moja staršia dcéra vyskúšala na tej menšej a hneď bolo lepšie, počkala a s kľudom a úsmevom čakala kým sa malička vyreční a my pochopíme v tej hatlaninke, čo chce a čo ju trápi.
Neskôr už mala väčšiu istotu a reč bola aj pomalšia a kľudnejšia a keď videla ako sedíme pri nej a úsmevom ju posmeľujeme k vysvetleniam, cítila som veľa lásky a nehy v tom momente pri nás. Akoby sa zastavil čas a ten okamih posilnil puto medzi nami a pocit spolupatričnosti, lásky, bezpečia a pochopenia sa zosilnil. Prečítaj zvyšok tohto článku
Včera jsem si přečetl článek o mužské emancipaci od lektora mužských kurzů, který je zase podán tak, že za všechno špatné může mužská energie nebo muži. Chyba prý byla, že expanzivní energie byla moc expanzivní.
Ale to je omyl: Úkolem expanzivní energie JE být expanzivní. Když se pokusí být jiná, pošlape samu sebe.
Úkolem ženské-impanzivní energie je být impanzivní tak, že jí expanzivita druhé strany neubližuje, ale pomáhá.
Všimněte si, že Vám slovo impanzivní nic neříká. Ono se také vůbec nepoužívá. I to ukazuje, jak moc nechápeme sílu mocné ženské slabosti.
Impandovat vlastně znamená zhustit se dovnitř, častěji se v literatuře používá slovo imploze, ale to rozhodně není nic jemného, tedy to nepatří ke zdravé ženské energii.
I díky pomoci expanzivní energie zvenčí pak může být ženská energie hustší a jen díky tomu pak ženy svou „gravitací“ přitahují muže. Je jen náhoda, že slovo gravidita zní skoro stejně? Proto nemůže být gravidní rozpínající se muž, ale jen impandující žena. Možná proto i tolik žen nemůže mít dítě, protože když je v mužské expandující energii, nemůže ztěžknout.
Jakmile žena místo boje s mužskou expanzivitou a dominancí najde ve svém srdci, jak krásné je impandovat a být pohlcena mužem, zmizí všechny problémy a boje. Protože když máte rolls-royce skutečné ženskosti, už Vás nezajímá trabant rovnoprávnosti.
Je největší omyl ženské emancipace, že si našla špatného protivníka. Problém není v mužích nebo v mužské energii. Problém je v tom, že mužská i ženská energie jsou nemocné. Takže mužská energie místo aby chránila, ubližuje. A ženská energie místo aby boj klidnila, tak ho zvětšuje. A ženy místo aby se učily, jak přimět svou jemností muže k tomu, aby je chránili, tak s nimi bojují. Prečítaj zvyšok tohto článku
Stanovení a udržování hranic vyžaduje velkou touhu, to je jejich hnací síla. Obvykle víme, co je v životě správné, ale někdy k tomu nemáme motivaci, pokud k tomu nemáme nějaký dobrý důvod. Jde o uzdravení. Někdy nám do cesty přicházejí překážky ze strany druhých nebo uvnitř nás samých. Tady je pár příkladů.
Hněv. Lidé, kteří se na druhé zlobí kvůli stanovením hranic, mají problém ve svém charakteru. Myslí si, že svět je tu jen pro ně a pro jejich pohodlí. Když slyší ne, reagují jako dvouleté dítě, kterému se něco odepře, jako ten druhý „je zlý“, a rozčílí se. Má pocit, že má právo požadovat od druhých různé věci. Chce ovládat druhé lidi, a v důsledku toho nemá vládu sám nad sebou.
Když tedy nad někým ztrácí vytouženou kontrolu, je to pro něj citelná ztráta, a tak se zlobí. Jestli hněviví lidé budou chtít, můžou se naučit, co je nenaučila rodina, z nichž pocházejí, a to je respektovat druhé lidi. Hněv je pocit v nitru druhého člověka. Nemůže se dostat na vás, pokud to sami nedovolíte. Je důležité umět si zachovat odstup od hněvu druhého člověka. Nechť hněv zůstane v tom druhém.
Nedovolte, aby pro vás hněv byl pobídkou k neuváženému jednání. Lidé bez hranic na hněv druhých reagují automaticky. „Zachraňují, hledají uznání nebo se sami zlobí. V nečinnosti je velká síla. Nedovolte, aby vás člověk, který se neumí ovládnout, pohnul ke změně směru. Jednoduše ho nechte, ať se zlobí, a sami uvažte, co potřebujete dělat. Zachovejte si láskyplný postoj a mluvte pravdu. „Nedovolím, abys na mě křičel. Půjdu do jiného pokoje, dokud se nerozhodneš mluvit o tom se mnou bez křičení.” Když budete zachovávat hranice, ti, kdo se na vás zlobí, se budou muset naučit sebeovládání místo ovládání druhých. Když nad vámi nebudou moci mít vládu, najdou si jiný způsob jednání.
Pocit viny. Rozeznejte poselství viny, je to maskovaný hněv. Tyto pocity nemají za cíl náš růst a naše dobro, jejím cílem je manipulace a nadvláda. Ti, kdo vysílají pocity viny, neumějí otevřeně připustit svůj hněv vůči vám za to, co děláte. Spíše se zaměřují na vás a na vaše chování než na to, co cítí. Kdyby se zaměřili na své pocity, dostali by se příliš blízko odpovědnosti. Poselství viny ukrývá smutek a bolest – místo, aby lidé tyto pocity vyjádřili a přihlásili se k nim, snaží se směřovat pozornost na vás a na to, co děláte. Počítejte s tím, že poselství viny jsou někdy výrazem smutku, bolesti či potřeby daného člověka. Pokud na vás poselství viny působí, uvědomte si, že je to váš problém – pokud nepřestáváte obviňovat druhé lidi, že vás nutí cítit vinu, stále nad vámi mají moc a v podstatě říkáte, že vám bude dobře jen tehdy, když s tím přestanou. Nic nevysvětlujte a neospravedlňujte se. Vysvětlujte jejich poselství jako výpověď o jejich pocitech – „Vypadá to, jako by ses zlobil, že jsem se rozhodl…“Jak se zdá, jsi smutný, že jsem se rozhodl…“Chápu, jak moc jsi nešťastný, že jsem se rozhodl takhle. Je mi líto, že se takhle cítíš…“Uvědomuji si, jak tě to zklamalo.“Asi je pro tebe těžké, když mám na práci jiné věci…“ Mějte pochopení pro nouzi, kterou lidé cítí, ale musí vám být jasné, že je to jejich nouze.
Někteří dospělí žijí daleko od rodičů, ale když přijdou na návštěvu domů, dělají nebo mají neodbytný pocit, že by měli dělat to, co po nich rodiče chtějí. Navenek mohou dělat svá vlastní rozhodnutí – odstěhovat se, platit své účty, ale uvnitř nemají emocionální svolení být samostatným člověkem, svobodně rozhodovat o svém životě a necítit vinu, když udělají něco jiného, než co rodiče chtějí.
Tito lidé nejsou vlastníky sebe sama a stále ještě podléhají tlaku. Lidé, kteří jako vlastníci spravují svůj život, necítí vinu při rozhodování, kam budou směřovat. Berou ostatní lidi v úvahu, ale rozhodují se z lásky, a nikoli na základě pocitů viny, s cílem podpořit dobro, a nikoli se vyhnout tomu, že budou před druhými špatně vypadat.
Znaky nedostatečných hranic ve vztahu s rodinou, kde jsme vyrůstali. Nedospělý jedinec. Jeden z manželů nemá dobré emocionální hranice s rodinou, a když je pak s ní v kontaktu, stává se deprimovaným, hádavým, sebekritickým, perfekcionistickým, nazlobeným, bojovným nebo uzavřeným.
Jeho původní rodina má moc řetězovitě ovlivňovat jeho novou rodinu. Druhé housle. “Když je můj muž s matkou, zaměřuje se na každé její přání. Když ho kritizuje, snaží se ještě víc. A mě prakticky ignoruje. Unavuje mě být druhou ženou v jeho životě.” To je běžný znak nedostatečných hranic s původní rodinou, jeden z manželů má pocit, že dostává, co zbude.
Má pocit, jako by věrnost jeho partnera patřila jeho rodičům. Tento partner ještě nedokončil proces „odejít a pak teprve přimknout“, má problém s hranicemi. Aby manželství mohlo fungovat, musí partner nejprve uvolnit svá pouta se svou původní rodinou a ukovat nová s novou rodinou, kterou manželstvím vytvoří. Mnohá manželství selhávají, protože kvůli tomuto problému jeden partner a děti dostávají “zbytky”.
Mohu prosím dostat své kapesné? Jsou to lidé, kteří se dosud nestali finančně dospělými, je nutné si s rodiči stanovit i tyto hranice. Mami, kde mám ponožky? U syndromu věčného dítěte může být člověk finančně nezávislý, ale dovoluje své původní rodině, aby v jeho životě dál vykonávala určité řídící funkce. Rodiče tomuto dospělému brání emocionálně odejít z domova.
Tři jsou příliš. Osoba A se zlobí na osobu B. Osoba A o tom osobě B neřekne. Osoba A přivolá osobu C a stěžuje si na osobu B. Osoba C se těší důvěře osoby A a naslouchá, kdykoli si chce A zahrát na trojúhelník. Tvorba trojúhelníku znamená neřešení konfliktu a třetí člověk je používán pro útěchu a potvrzení těmi, kteří se bojí utkat se spolu navzájem. Mezi lidmi se staví pomluvy. Tento postup se partner naučil ve své původní rodině. Tyto krajně ničivé vzorce udržují lidi v dysfunkčním chování.
Kdo je tady dítě?Někteří lidé se narodili, aby se starali o své rodiče. K této službě se nepřihlásili, ale zdědili ji. Tyto lidi označujeme jako spoluzávislé. Brzy v životě se naučili, že jsou odpovědni za své rodiče, kteří setrvali ve svých dětinských vzorcích nezodpovědnosti. Když se stali dospělými, bylo pro ně těžké vytyčit mezi sebou a svými nezodpovědnými rodiči hranice. Pokaždé, když se snažili vést samostatný život, cítili se sobecky. Obvykle se tu však vynořují dva problémy. Prečítaj zvyšok tohto článku
Zákony hranic. Zákon setby a žně – co člověk zaseje, to sklidí, jak se věci ve skutečnosti mají. Tento zákon může být porušován, a často ho porušují lidé, kteří nemají žádné hranice. Tak jako můžeme zachycením padající sklenice zasáhnout do zákona gravitace, mohou lidé zasahovat do zákona příčiny a účinku tím, že vstoupí do dění a vysvobodí nezodpovědné lidi. Když je člověk uchráněn před důsledky nezodpovědného chování, umožňuje mu to dál jednat nezodpovědně.
Zákon nebyl narušen, jen důsledky místo jejich původce trpí někdo jiný. Spoluzávislí lidé, kteří nemají žádné hranice, spolupodepisují směnku za nezodpovědného člověka. Stanovení hranic pomáhá spoluzávislým lidem v tom, aby přestali zasahovat do tohoto zákonu v životě jejich milých. Napomínání nezodpovědného člověka nebolí, bolet ho mohou pouze důsledky.
Zákon odpovědnosti – milovat druhé, a nikoli být jeden druhým. Nemohu za vás myslet, nemohu se za vás vyrovnat se zklamáním. Důležité je stanovení hranic před bolestivým a nezodpovědným chování druhých.
Zákon moci – někdy se nepoznáváme v tom, co děláme, jednáme tak, že nás to ničí. Někdy to nemáme moc překonat, ale máme moc se podívat na své slabosti. Máme moc říkat ostatním, aby nám ukazovali, co spadá do našich hranic.
Máme moc se podívat na to, co v sobě najdeme. Máme moc žádat ostatní, aby nám pomohli s našimi zraněními a nenaplněnými potřebami z dětství. Máme moc vyhledat ty, komu jste ublížili a omluvit se. Nemůžete měnit druhé, můžete je jen ovlivňovat – tím, že se změníte sami, aby na nás jejich ničivé vzorce již nepůsobily.
Zákon úcty – je třeba, abychom respektovali hranice druhých. Potřebujeme milovat hranice druhých, abychom mohli vyžadovat úctu k těm svým. Rozhodují se naši blízcí svobodně? Když přijímáme svobodu druhých, jejich hranice nás nerozzlobí, nevyvolají v nás pocity viny a ani se kvůli nim nestáhneme. Když přijímáme svobodu druhých, prožíváme lépe i tu svou vlastní.
Zákon motivace – ve stanovení hranic nám může bránit strach ze ztráty lásky nebo z opuštěnosti, strach z hněvu druhých, strach ze ztráty vnitřního dobrého “Já”, pocity viny nebo přílišná identifikace se ztrátou či prohrou jiného. Lidé, kteří říkají “ano” a pak kvůli tomu mají vztek, se bojí, že ztratí něčí lásku. To je hlavní motiv mučedníků. Dávají, aby dostali lásku, a když ji nedostanou, cítí se opuštěni. Sobečtí lidé se často zlobí, když jim někdo řekne “ne”. Někdy je dobré říct: “Mám tě rád, ale tohle neudělám.“ Prečítaj zvyšok tohto článku
Spousta lidí v pomáhajících profesích mají problém určit, co spadá do jejich kompetence, co mohou ovlivnit, a co ovlivnit nemohou, co je odpovědnost druhého člověka a co musí nechat na něm. Proto jsem na své stránky obsáhle zpracovala téma hranic. Nejprve je třeba uvědomit si, kým jsem, co mohu ovlivnit a co nemůžu. Stádium odděleného, na vlastní cíle omezeného já nelze přeskočit.
Poté můžeme své hranice rozšiřovat. Kdo pomáhá zdravě, podobá se zahradníkovi, který nemá potřebu být svým rostlinám potřebný, stará se o ně rád a o sebe také. Součástí naší odpovědnosti či vlastnictví je vědět, co je naším úkolem a co není. Pracovníci, kteří neustále přijímají úkoly, jež jim nepatří, nakonec „vyhoří“.
Ve fyzickém světě jsou hranice dobře vidět, značí je ploty, příkopy, pěstované trávníky, jako by tam bylo napsáno „Tady začíná můj pozemek.“ V duchovním světě jsou hranice právě tak skutečné, ale je těžší je rozeznat. Je důležité definovat naše hranice a vnímat je jako všudypřítomnou realitu, která může rozhojnit naši lásku a chránit náš život.
Tyto hranice určují naši duši a pomáhají ji střežit a zachovávat. Hranice určují, co jsem a co nejsem, co vlastním a za co mám odpovědnost, což mi dává svobodu, protože na svém pozemku si můžu dělat, co se mi líbí. Problémy s hranicemi má ten, pro koho je těžké vytyčit hranice a také ten, kdo nerespektuje hranice druhých – kdo neumí říct “ne” a kdo “ne” nerespektuje.
Rozeznáváme funkční hranice,které se týkají schopnosti člověka dokončit úkol, projekt a práci, souvisí s výkonností, kázní, iniciativou a plánováním, a dále vztahové hranice, které představují schopnost říkat pravdu lidem, s nimiž jsme v určitém vztahu. Problémy vznikají tehdy, když lidé jednají, jako by jejich balvany byly všední náklady, a odmítají pomoc, nebo když se chovají, jako by jejich každodenní náklady byly balvany, které by nést neměli. Výsledkem těchto dvou případů je buď trvalá bolest, nebo nezodpovědnost. Abychom nezůstali v bolesti nebo se nestali nezodpovědnými, je velice důležité určit, co představuji já, kde jsou mé hranice odpovědnosti a kde začínají hranice někoho jiného. Prečítaj zvyšok tohto článku
Člověk s poškozenými hranicemi do milostného vztahu v dospělosti vnáší nezralé, nedostatečně vyvinuté aspekty své povahy. V oblasti slabého závazku a vysokého rizika hledá bezpečí, pouto a pevnost, jež potřebují jeho zranění.
Svému partnerovi se příliš rychle svěří, protože to velice naléhavě potřebuje. A když „to nevyjde“, zničí ho to. Je to, jako kdybychom tříleté dítě poslali do předních bojových linií.
Jedním z nejdůležitějších prvků, které prohlubují důvěrný vztah dvou lidí, jeschopnost přijímat odpovědnost za své pocity. Když se na někoho zlobíme, je naší odpovědností jít za ním a říci mu, že se zlobíme a proč. Pokud si myslíte, že váš hněv je jeho problém a že s ním má něco udělat on, můžete čekat celé léta.
A váš hněv se může proměnit v hořkost a to může zničit vztah. I když někdo má pocit, že ten druhý je tím, kdo ho zraňuje, musí přijmout odpovědnost za svou vlastní bolest a hněv. Touhy jsou další součástí osobnosti, za kterou oba partneři musí nést odpovědnost každý sám. Váš partner stále chodí pozdě a vám to vadí. Tím, co vás zraňuje, je vaše zklamaná touha, a nikoli to, že přichází pozdě. Je to vaše přání, nikoli jeho. Za jeho splnění jste odpovědný vy.
To je pravidlo života. Nedostáváme všechno, co chceme, a všichni musíme cítit smutek nad svým zklamáním, místo abychom za to trestali druhé. Vy chcete trávit čas spolu, on v práci. Nikdo není sobecký, oba dva máte své potřeby, jde jen o to sladit protichůdné přání. Problémy vznikají, když na někoho druhého svalujeme odpovědnost za své potřeby a přání a když ho obviňujeme za své zklamání.
Dospělý člověk dává podle toho, jak se ve svém srdci rozhodl. Manželé často dělají víc, než skutečně chtějí, a mají na toho druhého vztek, že jim v nadměrném dávání nezabrání. „Proč se zlobíte?“ „Protože toho po mě tolik chce. Nemůžu si najít volný čas pro sebe.“ „Co myslíte tím, že nemůžete? Nechtěl jste spíš říci, že si ho prostě nenajdete?“ „Ne, nemůžu. Naštvala by se, kdybych tu práci neudělal.“ „To je ale její problém, to je její hněv.“ „Ano, ale já to budu muset poslouchat.“ Tento muž chce, aby na něho jeho partnerka přestala mít požadavky, místo aby se naučil říkat ne. Prečítaj zvyšok tohto článku
Když se naučíme milovat a dokážeme to spojit s moudrostí, jsme dokonalí. Dokud jsme na Zemi, je naším úkolem – smyslem našeho života – naučit se milovat.
To neznamená jen lásku k partnerovi, nýbrž lásku všeobecnou, všeobsahující, která nevylučuje nic a nikoho a stává se tak poslem lásky boží. Milovat znamená také využít všech možností jak být nadějí pro své bližní.
Zamilovanost a pravá láska jsou tak rozdílné jako květ a plod. Plod se objeví, až když květ uschne a odpadne. Láska znamená chápající a vědomé přijímání nedokonalostí. Láska není žádný vnější projev, nýbrž základní proměna našeho bytí.
V lásce potkáváme vždy právě toho partnera, který je odrazem nás samých. Jen takového partnera jsme schopni k sobě přitáhnout podle zákona rezonance.
Často hledáme lásku v partnerském vztahu jenom proto, že nejsme schopni milovat sami sebe.
Každý má vědomě či nevědomě o sobě vytvořený nějaký ideální obrázek a neakceptuje proto, že skutečnost je jiná.
Protože zevnějšek je jen odrazem jeho nitra, odmítá i svůj zevnějšek. Ale ideální obrázek je cílem. A cíle můžeme dosáhnout jedině tehdy, když se vydáme na cestu.
Odmítání svého vlastního já takového, jaké je, odpovídá našemu pocitu, že jsme měli být jiní. Ale jiní budeme, jedině když se změníme. Tuto možnost máme v každém okamžiku. Můžeme ji však využít, jedině když se nejprve přijmeme takoví, jací jsme, a jako takoví se budeme mít rádi.
Milovat nějakého člověka znamená dávat se, chtít pro toho druhého jen to nejlepší a přát mu, aniž bychom za to chtěli něco zpět. Láska chce dávat a naplňuje se dáváním.
Láska je radost, kterou pociťujeme v myšlenkách na milovaného člověka nebo v jeho přítomnosti. Radost z toho, že můžeme být v jeho blízkosti, že se z něho můžeme těšit nebo s ním nalézat naplnění v nějaké společné činnosti.Prečítaj zvyšok tohto článku
Již z dávných dob se traduje, že muž se má postarat o rodinu a žena o děti. Ano, jakési tradiční rozdělení rolí od pravěku. Ale protože jsme lidé, kteří si rádi přizpůsobí cokoli svým představám a svým potřebám, i toto tradiční rozdělení rolí společnost jaksi pojala svým sobě vlastním způsobem, a opět ( já vždycky jen povzdychnu, páč nic jiného se společností nenadělám ) samozřejmě způsobem postaveným naprosto přesně proti přírodě. Proč jsem toho názoru?
Co vidíme ve společnosti pravěkých lidí ? Muž sám o sobě vyrazí do lesa, aby ulovil zvěř. Ulovenou ji přitáhne domů. Zvíře stáhne a naporcuje. To je jedna část akce. V druhé části žena maso uvaří, kůži vydělá, z kostí případně vytvoří nějaké ty cetky a nebo později jehly na sešívání kůže.
To je dělba práce, co se týká jídla. Z jiného soudku – muž ukáže, že je schopný postarat se o rodinu, žena kypí navenek zdravím, shlédnou se v sobě a počnou potomka. Ona dítě nosí v sobě, on jí nosí potravu, ona jí pro všechny připravuje. On jí nosí stohy trávy, aby si vystlala měkce lůžko, ona chodí sbírat lesní plody, aby k masu bylo i něco vitamínů a nějaká ta ňamka.
On je pyšný na dítě, které mu dá ( ať je to holka nebo kluk ) a formou hry učí potomka tomu, co bude jednou pro život potřebovat. Ona zabezpečí dítěti zatím stravu mlékem, později je naučí pravidlům rozdělení práce. I ono se učí pomáhat a tím zraje pro další dospělácký život. Jak to bylo v jeskyni ( později v baráčku ) s pořádkem? – s tím si nikdo extra hlavu nelámal, moc zbytků nebylo, kdysi se zužitkovalo všechno a co se nestihlo zužitkovat, ukradli si kolem brousící vlci, kteří později poznali výhodu soužití s člověkem a spřátelili se s ním. Hlídali jeho obydlí a jeho obyvatele a dostali za to kus žvance. Taky dělba práce. Všichni byli spokojení a šťastní, souzněli se sebou i s přírodou..
Co vidíme od chvíle, kdy člověk přestal vnímat pravidla přírody a začal si naivně myslet, že všechno tohle oblafne, že chce mít víc než ostatní, včetně jakýchsi poct a pak i peněz, domnívajíc se, že právě on je stvořen pro to, aby věci a lidi organizoval, že bude lepší, když se lidi rozdělí do určitých skupin, které budou specializované a hlavně – budou spadat pod jeho vedení? Prečítaj zvyšok tohto článku
O lásce se píší básně, divadelní hry i celé romány, zpívají písně a točí filmy, ale patří tento výraz vůbec do slovníku psychologa?
Láska je strašně ošemetné slovo. Nejčastěji se za ni považují jisté krátkodobé záchvaty, které se odehrávají tak dvakrát do týdne, kdy si člověk uvědomí, že s tím druhým chce být. Třeba určitý projev pýchy, kdy si příkladně chlap řekne: „Mám ženskou, kterou nikdo jiný nemá!“ Ve skutečnosti jde o přitažlivou sílu, kterou sám raději nazývám termínem pocit subjektivní jistoty. To je pocit, který nám říká, že chceme toho a toho člověka a žádného jiného. A to je pocit, jejž instinktivně hledáme. My bychom totiž rádi měli jistotu, že tenhle partner je ten pravý. V každém vztahu však fungují přitažlivé a odpudivé síly, které udržují vzdálenost mezi partnery. Příkladně my dva tady sedíme metr od sebe, což oba pociťujeme jako optimální vzdálenost. Ovšem v okamžiku, kdy by jeden z nás tuto vzdálenost zvětšil, či naopak zmenšil, tak ten druhý by okamžitě vykázal obrannou reakci. Tu vyvolá snaha uvést naši vzájemnou vzdálenost opět do optima. U malých dětí je známá tzv. separační reakce. Když v nemocnici odnášejí dítě od matky, tak se dítě rozeřve jako tur. To není nic jiného než reakce organismu, který touží zmenšit tuhle nečekaně velikou vzdálenost. Se vzdáleností jsou však potíže, pokud jeden touží po výrazně těsnějším kontaktu, druhý po volnějším. To ve vztahu zavládne asymetrie. Každý je pak schopen si uvědomovat jen tu svou jednu potřebu – buď potřebu se přibližovat, nebo ustupovat. Když pak toto přetahování a oscilování trvají příliš dlouho, jednomu dojde trpělivost, protože se cítí zhrzený, a najednou je pryč. U druhého se objeví to co u dítěte v nemocnici – taková dospělácká varianta separační reakce. A může tu mít rozchod coby dup.
* Ponechme teď stranou básnické obraty o zlomeném srdci – co přesně se z lékařského hlediska odehrává v psychice člověka, který právě slyšel větu „opouštím tě …“?
Tahle věta má pro člověka naprosto jasné konsekvence a v podstatě znamená – žádný sex, žádné hlazení, žádné společné bydlení, žádné vycházky! To v první chvíli způsobuje šokovou reakci, kdy člověk této nenadálé situaci odmítá uvěřit. Znám případ muže, který si uřízl na cirkulárce prst, všude spousta krve, on v klidu vypnul pilu, sebral prst, odešel do dílny, prst si připevnil k ruce vteřinovým lepidlem. Zhroutil se až v nemocnici – to je příkladné nelogické, zdánlivě klidné jednání v šoku. Při rozchodech to bývají podobné zkratkovité úvahy. Nejprve tedy člověka ovládnou nespecifické reakce. Ty jsou univerzální pro každý organismus v ohrožení – vyplaví všechny možné cholesteroly a adrenaliny, jež má k dispozici, zježí chlupy na těle, zpotí se a zrudne. V této spouštěcí fázi, která trvá asi tak tři dny, člověk často vyvádí naprosté šílenosti – hledá svého partnera po celém městě, spí v autě, ožírá se do němoty, píše tisíce vysvětlujících esemesek, nejí, nespí, chová se sebedestruktivně. To je jak jízda na splašené krávě. Teprve když tohle období skončí, člověk zase začne používat mozek. A v tu chvíli nastupuje fáze specifických obran, kdy člověk využije všech svých schopností, aby ztraceného partnera dostal zpátky. Prečítaj zvyšok tohto článku
Potkají se – on a ona – a každý má svůj život, který doteď žil. Někdy vstává, někdy jí, má nějaký hudební vkus, líbí se mu nějaké barvy, má nějaké koníčky, kamarády, má vztahy se svou vlastní rodinou, má nějak uspořádanou kuchyň a vůbec domácnost, má svůj režim dne, má své zvyky a někdy i zlozvyky. Každý máme něco 🙂
A nyní se sejdou, vezmou se za ruce, chytne je to u srdce a oni se rozhodnou, že to spolu zkusí ( sepnou spodní část zipu třeba u bundy jako příklad ) A nastane fáze zapínání zipu, zoubek po zoubku jede jezdec nahoru, zoubky do sebe zapadají.
Například mají rádi stejnou muziku, mají podobně laděné koníčky, rozumí si se svými kamarády a třeba s rodinou, mají podobně zařízenou kuchyň či domácnost vůbec.. to jsou stejné věci, které do sebe zapadají samy od sebe.
Zapadat mohou i rozdílné věci – např. každý vstává do práce jinak, jeden dělá od 8 hodin, tak déle spí, a druhý od 6 hod., tak vstává dříve – a ráno si v koupelně nepřekáží a proběhne to hladce. I to jsou plusy do vztahu. A zip se pěkně zapíná, nedrhne…
Jenže může nastat situace, že v životě jednoho je něco dost zásadního, co vztah může velmi ovlivnit, znekvalitnit či rozviklat ( na jedné straně zipu chybí zoubek ). Může jít i o tak “banální věc”, jakou je chybějící láska k sobě samému. Je to jedna z nejdůležitějších věcí v životě normálního člověka, ale lidé, co jí nemají, všechny ty ostatní nazývají sobcema.
Je to proto, že ostatní žijí pro sebe a ty druhé přibírají k svému životu jako bonus a jsou za to rádi. Zatímco člověk, kterému sebeláska chybí, žije pro někoho, obětuje se pro něj, ať je to partner nebo děti, či dokonce rodič. Neumí žít svůj život, nedovolí si to, má z původní rodiny vsugerováno, že je potřeba žít pro někoho a svoje touhy a přání potlačit, protože je to sobecké. NENÍ !!! Sobec je ten, kdo získává cokoli na úkor druhého člověka, když mu ubližuje, aby něco získal, když ho omezuje, aby něčeho dosáhl, když jej shazuje a pomlouvá, aby vypadal lepší. Prečítaj zvyšok tohto článku
Přiznejme si, že většina z nás aspoň občas s chutí vypustí páru. Je příjemné vybít si negativní pocity. Na jednu stranu je tohle od ventilování metodou, kterou by žádný odborník nedoporučil jako vhodný způsob uklidnění, na druhou stranu musíme uznat, že občas se k této metodě uchylují i sami odborníci.
Ať už je tomu jakkoliv, zoufalý či podrážděný člověk cítí úlevu, když své trápení může sdělit milované osobě. A i kdyby to nebylo příjemné ani jemu samotnému, někdy si zkrátka nemůže pomoct.
Je velký rozdíl, když jen občas vypustíte páru, než když z toho procesu vytvoříte přirozenou součást běžné partnerské komunikace.
Všimli jsme si totiž, že ve vztazích, kde jeden z partnerů pravidelně „vypouští páru“, si ten druhý připadá jako boxovací pytel.
Jedním z problémů vypouštění páry je fakt, že existuje nekonečný přísun důvodů, kvůli kterým by měl člověk vypěnit. Jinými slovy, vždycky bude proč ztrácet nervy, pokud upřeme pozornost právě tím směrem.
Z toho důvodu snadno může dojít k tomu, že vypouštění páry při hovoru s partnerem se pro vás stane běžným zvykem, protože pak se budete cítit líp. Přirozeně pak dojdete k názoru, že čím víc tím líp.
A nedá ani moc práce pochopit, proč se partner, který je účastníkem a příjemcem vašeho procesu vypouštění páry, začne cítit v roli boxovacího pytle.
Na chvíli si představte, že v podvečer jste trochu unaveni. Cítíte se poměrně dobře a život na vás nevrší žádné velké problémy. A zrovna když sáhnete po knize a chystáte se dopřát si před večeří chvilku pohody, do pokoje vejde váš partner a začne si stěžovat na průběh svého dne. Svého partnera milujete a každopádně si přejete být pro něho oporou.
Odložíte knihu a začnete poslouchat. V průběhu dalších deseti minut prodělá vaše nálada zásadní obrat. Partner vám popíše řadu křivd, připomene vám, jak je svět špatný a jak nespravedlivě a nemilosrdně s vámi zachází. Partnerovy argumenty jsou tak pádné, že tomu sám začnete věřit. A partner ještě zdaleka neskončil. Prečítaj zvyšok tohto článku
Nejdůležitější je trvale laskavý postoj. Dejte si záležet, abyste si právě tohle denně procvičovali. Začněte doma – ve vlastním partnerském vztahu. Laskavost představuje jeden z hlavních nezbytných předpokladů pro udržení vřelého vztahu mezi dvěma lidmi.
Dokonce se může stát ústředním bodem celého vašeho vztahu. Když všechno klape, právě díky laskavosti cítíte s partnerem důvěrné sepětí, a začnou-li spory, úspěšně zabrání tomu, aby obyčejná hádka přešla v lítý boj.
Upřímnou laskavostí nemyslím to, že se nutíte do úsměvu, i když na něj zrovna nemáte náladu, či že se chováte rozverně navzdory nějakému trápení.
Spíše jde o to, že se svým partnerem (a všemi ostatními ve svém okolí) jednáte způsobem, jaký byste od nich čekali vy sami. Všichni jsme už mnohokrát slyšeli rčení, že svým chováním učíme lidi, jak se mají chovat k nám.
Stoprocentně platí, že nejlepší způsob, jak své okolí (včetně našeho partnera) naučíme, jaké zacházení bychom od nich chtěli, je projev naší vlastní laskavosti. Ta je totiž prudce nakažlivá.
Sue i po pětadvacetiletém manželství mluvívá o svém muži vždy s usměvavým výrazem, jenž v posluchači vyvolává dojem, že ti dva jsou spolu nesmírně šťastní. Vyptával jsem se jí, v čem podle ní tkví klíč k tak očividnému manželskému úspěchu a štěstí. Bez sebemenšího zaváhání vyhrkla, že je ve vztahu šťastná z toho důvodu, že se provdala za jednoho „z nejlaskavějších lidí na světě“.
Sue například přiznala, že občas mívá sklon tvrdohlavě stát na svém názoru. Ve chvílích, kdy se takhle zasekne, právě Rickova schopnost zachovat klidný a laskavý postoj pomůže Sueinu neoblomnost zlomit. Nakonec tedy nedojde k boji o moc, ale díky Rickově laskavosti žádný z nich neztratí ze zřetele skutečnou podstatu věci a nic nezveličuje. Prečítaj zvyšok tohto článku
Stojíte-li o stoprocentně jistý a zaručený způsob, jak si obstarat stav trvalého zoufalství – a navíc spolehlivý způsob, jak nepříznivě ovlivnit svůj partnerský vztah -, pak si veďte účetní knihu všeho, co vy děláte a co nedělá váš partner.
A pokud si chcete zavařit na skutečně pořádný průšvih, dávejte partnerovi pravidelně najevo, jak a v čem nesplňuje vaše očekávání – a o kolik víc vy sami pro něho děláte!
Ta představa vám možná přijde k smíchu, ale přesně té chyby se spousta dvojic dopouští, a to dokonce každodenně. Tento typ chování vyvolává vzdor, zoufalství, lhostejnost a vede k celkovému rozklížení jinak kvalitního vztahu.
Nejrůznější důvody člověka samozřejmě svádějí, aby si v duchu dělal čárky či dokonce aby ty účty oznamoval nahlas – čím vším on sám přispívá do vztahu, jak partnerovi usnadňuje život a co všechno obětuje ve jménu vztahu.
Pořád si v duchu připomínáte, kolikrát po sobě jste uklidili dům, zajeli na nákup, vyzvedli děti ze školy, vyžehlili, spravili auto a tak donekonečna.
Nelze vyloučit, že to děláme z obavy, že ten druhý náš přínos neocení – nebo se možná sami trochu vzpouzíme roli, v níž jsme se ocitli -, ale taky v tom může být něco úplně jiného. Ať už nás k tomu vede cokoliv, vždycky se nám to vymstí.
Jakmile podlehnete tomuto všeobecně rozšířeného zlozvyku, můžete najisto počítat se dvěma věcmi. Za prvé, vaše nekonečné přemítání o nespravedlivém přínosu do vztahu vás bude deptat a hluboce stresovat. Budete-li si v jednom kuse připomínat, jak se dřete pro druhého, budete se na partnera nepřetržitě vztekat, což velmi často vede k utlumení láskyplných pocitů.
Souvislost mezi vaším myšlením a vašimi pocity je jednoznačná a velmi přímá. Přemýšlíte-li pořád o svých křivdách a zaobíráte-li se nespravedlivě velkým podílem práce, který na vás zbývá, pak důsledky těchto negativních myšlenek pocítíte na vlastní kůži – budete si připadat využívaní a vyhořelí. Prečítaj zvyšok tohto článku
Čo ženy o mužoch nevedia a mali by? To bola otázka, ktorá ma trápila od okamihu, ako ma zastihla neodolateľná ponuka z istého lesklého farebného magazínu napísať niečo o ženách z mužskej strany ihriska. Keď pominul počiatočný záchvat pocitu dôležitosti, že akurát ja som ten vyvolený, uvedomil som si, že ženy predsa o mužoch vedia všetko. Celý svet, ktorý ich obklopuje, je viac mužský než ženský a aj veľká väčšina ženského sveta sa venuje dešifrovaniu toho mužského. Viem to. Vyrástol som v rodine plnej žien, som zvyknutý počúvať, o čom ženy hovoria. V kanceláriách, v kuchyniach, v autách, v obchodoch, v čakárňach a v kaviarňach. A vec sa má takto: VŠETKO O NÁS VEDIA. A to, čo im nepovedali matky, sestry a kamarátky, to, čo sa systémom pokus-omyl nenaučili na vlastných sklamaniach a ranách na duši, to im povedali múdre články v časopisoch, ktoré kolujú po nočných stolíkoch, záchodoch a kaderníctvach.
n 21.3. – 20.4.
, tak som sa okamžite nastavila do módu obmedzovania priekaku. Moja bezprostredná rada boli kamene – skombinovať lapis lazuli s ruženínom a neskladať ich ani na noc. Lapis lazuli slúži ako odrážač psychických “útokov” (aj tých neúmyselných) späť k zdroju. Je to drastickejšie opatrenie ako labradorit, ktorý len uzatvára našu obálku a robí ju nepriechodnou (naša vlastná energia zostáva vovnútri a vonkajšia sa odráža späť von). Ale ak na nás padajú police a pukajú nám okenné tabličky, tak to znamená, že vo vzťahu bolo veľa negativity a treba sa pred ňou chrániť. A ak nemáme silu zneutralizovať ju sami, potrebujeme ju odraziť späť k jej zdroju. 
elizabethin - Snívajme sen o Raji na Zemi 