elizabethin – Snívajme sen o Raji na Zemi

O nepřítomných mužích a naštvaných ženách

Posted by elizabethin na 30. december 2015

20850-543401-1_shutterstock_72127252„Já tě necítím.“
Před mnoha lety jsem tuto větu slýchával od mých (německých) partnerek častěji. Nevěděl jsem si s „necítěním“ co počít a tak jsem reagoval buď naštvaně, nebo ironicky: „Tak já se zkusím pár dní nemýt :-)“.
Pak, po několika letech, jsem byl přítomen rozhovoru dvou žen, jež jsem si vážil. Jedna z nich byla Iris, moje „bývalka“ a s tou druhou, Nanou, jsem měl už rok vztah. Šlo o mě.
„Jak je mu to možný vysvětlit?“ ptala se Nana.
„Těžko,“ snažila se dát odpověď Iris, která se nyní obrátila i na mě, „to je taková mužská nemoc. Vy to prostě nevydržíte, být tady, jen být, o nic se nesnažit. Neutíkat, nepomáhat, když nechceme žádnou pomoc, nevysvětlovat, hlavně tedy neradit, to jde snad nejvíc na nervy, jen tu být. Tak, abychom vás cítili. Abychom měli pocit, že nás vidíte. Abychom se mohly spolehnout.“

Nyní, po dvaceti letech dosáhla epidemie nepřítomných mužů i Česko. Zoufalé, naštvané, toužící, smutné, ale stále doufající ženy potkávám na svých seminářích a v mém okolí. Vyprávějí o nemožnosti najít muže, který by „zůstal“. Jejich drasticky-upřímné dopisy se objevují na Facebooku. (Viz dopis Nataši pod článkem.) Proč „tu muži nejsou“? Samozřejmě – oni tu jsou, v politice, ve firmách (především na vedoucích místech), ve sportu, ve vědě… všude chlapi. Ale proč je tolik žen, krásných, inteligentních, vzdělaných, svobodných (ale i těch ve vztahu), které říkají: „Já ho necítím.“?

„Tak jsem si k němu přisedla ke stolku, srdce mi bušilo, no ale dala jsem to“, vypráví kamarádka. „Povídali jsem si tři hodiny, pak jsem koupili flašku vína a šli k nám na zahradu, no a pak už byl večer. A já jsem měla čím dál menší chuť na nějaké to dobrodružství. Protože on se na mě vlastně ani jednou nepodíval. A pořád mluvil jen o sobě, ani jednou se mě na nic nezeptal. Prostě se mně nedotknul, ani verbálně, ani fyzicky. Tak jsem ho poslala pryč. A on šel.“

O mužích v krizi jsem toho napsal už hodně. Současný problém je ovšem těžko řešitelný a ještě obtížněji pochopitelný rozumem, který, jak víme, je orientovaný na logické řešení. Jsem totiž přesvědčen, že se nacházíme v krizi „dělání“ a jakékoliv řešení je jen další a další „dělání“. Co my chlapi potřebujeme, je schopnost, nic nedělat. Jen být. Naučit se především v okamžicích obav a nejistoty, v časech nedostatečnosti, selhání a bolesti být s tím, co zrovna je.

Malý kluk, který se tak či onak musí starat o mámu (slovo starat neznamená ani tak finanční odpovědnost, jako si dělat starosti), neboť táta to nedělá, je postaven před nezvládnutelný úkol. Musí být velkým tam, kde je malý. A to je nesmírně únavné, vysilující. Zároveň ovšem přebírá takový kluk jakousi falešnou zodpovědnost za mámu (ženu), vyvine nesmírnou touhu jí pomoci, touhu, kterou vždy doprovází strach, že neuspěje. Protože je ještě malý, vše se děje na nevědomé úrovni, vypaluje se to do jeho buněk, svalů, do skrytých zákoutí jeho mozku.

Později, když dospívá, ho nikdo nezasvětí do největší mužské iniciace: Opomene vyplout na moře (případně jít do hor, do pouště či ke hvězdám), kde by se setkal s jeho druhou, po mámě nejdůležitější ženou: se smrtí. A tím, když se seznámí s tou třetí ženou, totiž se svou partnerkou, nerozlišuje, kdo je kdo. A máma a smrt se mu míchají do partnerství. O mámu se musí starat, stůj co stůj. Smrti se bojí, protože se s ní nikdy vědomě nesetkal, nedostal se do hloubky své „ženské“, intuitivní, magické a imaginativní duše. A proto u milenky nemůže zůstat, neudrží prezenci, o které mluví Deida coby o způsobu bytí muže. Je to právě tato prezence, která, když jí žena cítí, ji za jedinou hodinu naplní tak, že „dá celý den pokoj“.

Nataša ve svém dopise píše: „…a není přitom vůbec podstatné, jakou formu vaše nepřítomnost a útěky mají a zdali je to nepřítomnost fyzického těla nebo vaší duše. Utíkáte do lesů. Do nemocí skutečných či domnělých, do úrazů. Utíkáte od rozdělané práce. Berete si roční dovolené a touláte se po světě. Hrajete si na indiány. Chlastáte jak Dáni. Nebo se chováte jak malí kluci. Neplníte sliby.“ To je docela těžký kalibr výčitek, i když (nebo mám spíš napsat „a tak…“) Nataša dopis podepisuje jako „Vaše krásné, milující a čekající Ženy.“

Možná, že celá záhada problému s nepřítomnými muži spočívá v této malé větě. Milující a čekající. To byla především maminka. A z ní máme hrůzu, protože se na buněčné úrovni (někdo z nás dokonce i na vědomé) rozpomínáme, že jsme jí nemohli pomoci, ať jsem dělali, co mohli. Maminka nás totiž velice umně svojí láskou a čekáním dovedla manipulovat. Maminka nejen že čeká, ale i očekává.

„Wenn du scharf bist, musst du rangehen!“ zpíval postrach německých maminek (i taťků) Nina Hagen. (Něco jako: „když si na něj žhavá, musíš jít na věc“.) Jenže já už vidím námitky všech „žhavých“ žen: „Ale když si o to řeknu, tak on mě sice možná ošuká, ale ani tak nezůstane. A kdoví, zdali ho budu při tom vůbec cítit, to už si to rovnou můžu udělat robertkem.“
Ale ne, takhle jsem to nemyslel, milé dámy. Takhle to pak vypadá, když žena jaksi PŘEDEM předpokládá, že muž tu není (nebo že uteče). Možná, že řešení není až tak složité. Že se musíte naučit dvě věci. Obě bolí. Pouštět a ozvat se „během“.

Pouštět muže na moře. I když potom sedíte na břehu, tak, jak v malé rybářské vesničce na jednom řeckém ostrově sedí socha ženy, a čeká, zdali se muž vrátí. To je nesmírně bolestné, neboť nemůžete nic dělat. Ona socha je také zahalena do modré látky bohyně Isis, milující dospělé ženy, která v náručí chová mužovo dítě, a černého roucha mocné vdovy-čarodějky, která muže (už?) nepotřebuje. Pro nás je totiž nekonečné moře nezbytné a jeho volání se nelze ubránit, i když se ho bojíme, jako malý kluk černého lesa. Potřebujeme přetrhat pouta k mámě, odejít, a potkat se s milenkou, smrtí a „životem jinde“. Jen tak se můžeme vrátit. Možná, že to ještě chvíli bude trvat, možná že se nevrátíme vůbec, neboť někde uprostřed krajiny padneme.

To druhá bolest znamená odvahu ozvat se, když jsme tu, ale „nezapnutí“, nepřítomní, neprezentní. Nešetřit nás, roztrhnout jako bohyně Kálí nefungujícího muže na kousky a ponechat na něm, zdali přežije. Mnoho mužů to dneska neustojí, protože vyšli ze cviku. Ale to vás nesmí odradit. Jde o to, stát se čas od času zase „mrchou“, která se stará jen o svůj prospěch a která, a to je na tom to hlavní, není na prezenci (ochotě, lásce, pomoci…) muže závislá. Zní to především v esoterických kruzích hrozně, neboť to implikuje jiný druh lásky, než onu mateřskou. K tomu je ovšem zrovna tak nutné, se otevřít všemu, co se bude dít a neposuzovat (muže) již předem. Zázraky se dějí totiž zcela nečekaně.

A my muži?

Pro nás je nutné trénovat nedělání a nehýbání se, nevědění a neposuzování. Je strašně důležité, nepodřizovat se nárokům, ale na druhou stranu je neignorovat, neuzavírat se, neuletět. Vnímat to, co je, situaci nebo ženu všemi póry, cítit ji, ptát se jí… a neřešit. My totiž umíme jen to „dělání“ (pomáhat, snažit se, být hodní, pracovat, plnit přání…) nebo „úlet“ – ať už za pomocí drogy, alkoholu, práce, počítače či čeho ještě.

To druhé, co třeba trénovat, je umět odjet na moře, když nás volá. Tím způsobujeme ženám bolest, za kterou jsme, samozřejmě, zodpovědní. Jsme ale zodpovědní pouze za tu bolest, nikoliv za to, že ji ženám pomůžeme nést, že jí jim vyřešíme, že je zachráníme. Nejhorší je muž, který neodejde, neboť nechce ženě způsobit bolest. Takového muže musí žena zničit, neboť si ho nemůže vážit.

V „Tróji“, filmu Wolfganga Petrsena, je krásná scéna: Hektor, bratr Parise, který se docela „nedospěle“ zamiloval do krásné Heleny a tím způsobil trojskou válku, jde na souboj s Achillem. Ví, že proti „nezranitelnému“ nemá moc šancí, ale zároveň také ví, že by vítězstvím mohl uchránit Tróju od další války. Před odchodem políbí svoji ženu a svého malého syna. Možná, že už je nikdy neuvidí. Pravděpodobně. Měl by zůstat? Měl by svému bratrovi říci: „Co jsi způsobil, to si prosím tě také vyřeš“? Možná, že v celém filmu je Hektor nejdospělejším mužem. Zatímco ostatním jde o hrdinské činy, odchází Hektor do boje s plným vědomím toho, co dělá. Když umírá, nevolá po mamince, jak to hrdinové dělají, ale ví, že se a něho z hradeb Tróji dívá jeho žena, s malým v náručí, a že je to tak správné.

Setkání se smrtí* otevírá muže pro to, aby cítil. Smrt toho mnoho nenamluví. Většinou to hodně bolí, ale ta bolest není samoúčelná, je to brána. Život i smrt představují zdánlivě protiklady, ve skutečnosti jsou ovšem paradoxně spojené. Nedělání a čin, odcházení a „prezence“ také. Jedno vychází z druhého a neexistuje odděleně. A pokud muž použije čin jen na to, aby zakryl strach z prázdna, ze smrti, z toho, neumět a nemoci pomoct, strach z neúspěchu, ze selhání, vyzní naprázdno a žena se mu oprávněně zasměje. A je dost pravděpodobné, že si půjde hledat někoho jiného. I když v této napínavé, těžké a chaotické době může hledat dost dlouho.

Hezké dny, především pro ženy a muže, vám přeje
Jan

——-

*Smrtí může být i krize, krach firmy, rozchod/rozvod, nemoc, prostě vše, co nás vede „dolů“, k zemi. Tedy k vlastní esenci, neboli duši.

——-
——-

A tady ještě slíbený dopis Nataši Foltánové (S jejím laskavým svolením):

OTEVŘENÝ DOPIS NAŠIM NEPŘÍTOMNÝM MUŽŮM….

Naši milí, milovaní nepřítomní Muži. Naši manželé a milenci, kamarádi, parťáci z byznysu, naše spřízněné duše; vy všichni kteří máte pocit že vám svět přestal dávat smysl, že nic nefunguje tak jako kdysi osvědčeně fungovalo a kteří se nyní, na útěku před pravdou nové reality, škvaříte v jednom společném kotli ve vlastní šťávě už nepoužitelných pravd a pravidel…

… a není přitom vůbec podstatné, jakou formu vaše nepřítomnost a útěky mají a zdali je to nepřítomnost fyzického těla nebo vaší duše. Utíkáte do lesů. Do nemocí skutečných či domnělých, do úrazů. Utíkáte od rozdělané práce. Berete si roční dovolené a touláte se po světě. Hrajete si na indiány. Chlastáte jak Dáni. Nebo se chováte jak malí kluci. Neplníte sliby.

Naši milovaní muži, nezlobíme se na vás. Pořád vás milujeme, protože víme, že to vzalo velký kus odvahy do toho tavícího kotlíku skočit. Museli jste přece tušit, že to nebude sranda.

Chceme, abyste věděli, že v době vaší nepřítomnosti hlídáme svět aby se nerozpadl a abyste se měli kam vrátit. Nemusíte se o nás bát – držíme pohromadě, jsme samy sebou, silnější ve své ženské úloze než kdykoliv dříve, skoro hotové. I když je nám někdy bez vás šíleně smutno a třeba brečíme za jízdy na dálnici ve stočtyřicítce – to může být nebezpečné, víme to. I když jsme někdy strašně unavené nutností plnit úlohy a zastávat doma i v práci role, které nám nenáležejí– a vězte, že tím nemám na mysli jen výměnu zimního obutí na autě.

Až se k nám vrátíte, vytavení, zocelení a noví, svět už nebude co býval. Nebudeme už stát proti sobě, vy a my. Budeme stát vedle sebe a budeme tvořit společné dílo. Přestaneme s nepochopením kroutit hlavou nad světem toho druhého a budeme se navzájem doplňovat a tvořit jeden úžasný celek. Nebe a země. Hieros Gamos.

Čekáme na vás. Těšíme se na vás. Držíme vám palce. Modlíme se za vás. Milujeme vás, stále. A to je asi tak vše, co pro vás v tuto chvíli můžeme udělat.

Vaše krásné, milující a čekající Ženy.

http://janbily.blogspot.sk/2013/06/o-nepritomnych-muzich-nastvanych-zenach.html?spref=fb

2 odpovedí to “O nepřítomných mužích a naštvaných ženách”

  1. anitraM said

    Krásna a poučné Maťka…ďakujem srdiečko.😉

    • za malo martinka🙂

      zeny su uzasne stvorenia plne sily a lasky a aj odpustenia a novych zaciatkov🙂

      kazda sme krasna a aj trpezliva a cakajuca

      pekny den moja a nech pooddychujes cez prazdniny

      papap

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Log Out / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Log Out / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Log Out / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Log Out / Zmeniť )

Connecting to %s

 
%d bloggers like this: