elizabethin – Snívajme sen o Raji na Zemi

Čo znamená Postarať sa v Živote nie len o Seba, ale aj o Deti, Partnera a Lásku…

Posted by elizabethin na 25. februára 2013

582279_378229945547921_289671717737078_908048_444308478_nJiž z dávných dob se traduje, že muž se má postarat o rodinu a žena o děti.  Ano, jakési tradiční rozdělení rolí od pravěku. Ale protože jsme lidé, kteří si rádi přizpůsobí cokoli svým představám a svým potřebám, i toto tradiční rozdělení rolí společnost jaksi pojala svým sobě vlastním způsobem, a opět ( já vždycky jen povzdychnu, páč nic jiného se společností nenadělám ) samozřejmě způsobem postaveným naprosto přesně proti přírodě. Proč jsem toho názoru?

Co vidíme ve společnosti pravěkých lidí ? Muž sám o sobě vyrazí do lesa, aby ulovil zvěř. Ulovenou ji přitáhne domů.  Zvíře stáhne a naporcuje. To je jedna část akce. V druhé části žena maso uvaří, kůži vydělá, z kostí případně vytvoří  nějaké ty cetky a nebo později jehly na sešívání kůže.

To je dělba práce, co se týká jídla. Z jiného soudku – muž ukáže, že je schopný postarat se o rodinu, žena kypí navenek zdravím, shlédnou se v sobě a počnou potomka. Ona dítě nosí v sobě, on jí nosí potravu, ona jí pro všechny připravuje. On jí nosí stohy trávy, aby si vystlala měkce lůžko, ona chodí sbírat lesní plody, aby k masu bylo i něco vitamínů a nějaká ta ňamka.

On je pyšný na dítě, které mu dá ( ať je to holka nebo kluk ) a formou hry učí potomka tomu, co bude jednou pro život potřebovat. Ona zabezpečí dítěti zatím stravu mlékem, později je naučí pravidlům rozdělení práce. I ono se učí pomáhat a tím zraje pro další dospělácký život. Jak to bylo v jeskyni ( později v baráčku ) s pořádkem?  – s tím si nikdo extra hlavu nelámal, moc zbytků nebylo, kdysi se zužitkovalo všechno a co se nestihlo zužitkovat, ukradli si kolem brousící vlci, kteří později poznali výhodu soužití s člověkem a spřátelili se s ním. Hlídali jeho obydlí a jeho obyvatele a dostali za to kus žvance. Taky dělba práce. Všichni byli spokojení a šťastní, souzněli se sebou i s přírodou..

Co vidíme od chvíle, kdy člověk přestal vnímat pravidla přírody a začal si naivně myslet, že všechno tohle oblafne, že chce mít víc než ostatní, včetně jakýchsi poct a pak i peněz, domnívajíc se, že právě on je stvořen pro to, aby věci a lidi organizoval, že bude lepší, když se lidi rozdělí do určitých skupin, které budou specializované a hlavně – budou spadat pod jeho vedení?

I zde vidíme dělbu práce, nebo jak se již vžilo – dělbu údělů. Muž, coby silnější a dravější člen společnosti, dostává vedoucí pozice, neboť má přirozenou autoritu z hlediska silové převahy a nikdo si na něj netroufne. On si však netroufne na  jemné ženské práce, ty zůstanou ženám. Ovšem jsou to „takové titěrnosti“ a „podřadná práce“, takže za to ženě dá jen „titěrnou odměnu“ s tím, že muž, kterého si vezme, bude mít samozřejmě ohodnocením své práce ( té těžké a hodnotnější ) možnost lépe zabezpečit rodinu po té materiální stránce. Žena se stále stará o děti a domácnost. Jsou muži, kteří jsou na zásluhy své ženy pyšní, že mají doma čisto, uvařeno, nažehleno, pěknou ženu, pěkné a šikovné děti, neb matka se jim věnuje. Protože stále ještě souznějí vnitřně, je mezi nimi láska, ať již jsou to ti vedoucí nebo ti sloužící.

Ale s jídlem roste chuť a ego, vzdalujíce se od přírodních zákonů, od Boha a od lásky, začne člověku jaksi něco chybět ( souznění, láska ) a má tendenci si život plnit jinak ( majetkem, prací, dobrým jídlem, uznáními a mocí ). A tak nastoupí  ještě organizovanější životní období, společnost se začíná dělit na mocné a bohaté, na velící a poslouchající. Tisíckrát omílaná lež se do podvědomí lidí dostává jako pravda a tak jsou děti vychovávány ve vědomí, že to tak má být, že mocní mohou vládnout a ti bezmocní musí sloužit, dřít a žít ve skromnosti. Nicméně – právě proto, že se učí vyjít s málem, využít každou maličkost ve svém životě, zužitkovat vše, co se dá, tak víc souznějí s přírodou, víc poslouchají intuici, mají mezi sebou porozumění, lásku a jsou šťastní.

Ale jen ti, co to umí, co nezávidí těm bohatým jejich moc a bohatství, protože pochopili, že to s sebou nese zase jiné věci, o které nestojí. Ti, co nevidí „za oponu“, ale vidí jen to pozlátko, to užívání si, ty peníze a pocty, ti bohatým závidí, ti chtějí víc a víc jsou ochotni propadnout klidně i nekalým skutkům a vkutku zavrženíhodnému chování, jen aby toho všeho dosáhli. Ale i takoví jsou, co na nich v současné době vydělávají banky a jiné nepeněžní ústavy, těžíce z úroků, plynoucích z půjček těchto lidí, po „krásném a bohatém“ životě dychtících. Že za to platí dvojnásob ( někdy mnohonásobně ) více, co si nechtějí připustit. Něco se v nich hnulo a oni se stydí za to, že si nemohou dovolit to, co tamti. Stydí se přiznat si, že nemají schopnost vydělat tolik peněz, aby mohli rozhazovat, ale chtěli by. Tak žijí na dluh. Oni se vzdali souznění s přírodou, jsou nespokojeni s málem. Chtějí lépe zabezpečit svoji rodinu, svoje většinou náročné manželky, které si vybrali, protože koukají na krásu vnější. A díky tomu, jak moc se vzdálí od přirozeného způsobu žití, tak moc se přiblíží propasti, do které mohou spadnout a ze které se hodně špatně šplhá opět na světlo boží.

Ale co vidíme v těch vrstvách lidí, kteří skutečně mají tu schopnost hodně peněz získat tím, že velí hodně lidem a ti na ně vydělají tolik, že zaplatí sobě skromný život a svému vedení život v přepychu. Co vidíme v rodinách, kde zdi vily oddělují člověka dokonale od přírody a vládne tam duch majetku, postavení, moci a ega, tolik vzdáleného něčemu, jako je intuice a souznění s přírodou.

Spouta lidí si to nepřizná, skrývají tuto skutečnost před světem i před sebou samými, ale ačkoli se koupou v blahobytu, ačkoli mají všechno, co si mohou za peníze koupit, ačkoli mají kolem sebe spoustu lidí, často se cítí být sami a prázdní. Ptají se „Proč?“ Vždyť se dokázali postarat o rodinu, dokázali jí zajistit přepych, žena ani děti třeba nemusí ani pracovat, peněz mají dost, klidně „dřou“ do noci ( myšleno organizují práci, chodí na schůze, uzavírají kontrakty, dobře investují, obchodují, věčně musí řešit nějaké situace v továrně či jiné společnosti, musí dohlížet na chod výroby, musí se probírat stohy papírů, kontrolovat účetnictví, hlídat burzu, věčně mají společenské akce, pracovní obědy a večeře…)  a to vše proto, aby se dobře postarali o rodinu a zajistili jí úroveň a blahobyt … ALE  na kterou kvůli tomu všemu nemají dost času.

Při honbě za lepším živobytím zapomněli na to, že nejen tělo, ale i duše potřebuje svou potravu ve formě společných zážitků, společně strávených chvil, že potřebuje sem tam odpočinek a relax i sama o sobě, že dovolená pro duši neznamená vyjet k moři ( kde stejně člověk telefonicky stále vyřizuje nějaké „důležitosti“ a kde i na krásných místech přírody okamžitě pracuje mozek na tom, jak by toho šlo využít k získání dalších peněz ), ale zahodit mobil, notebook, televizi, lidi od byznysu a jet se ženou a dětmi někam, kde spolu prožijí chvíle, které jim dodají společné zážitky a tím i souznění a štěstí.

Jenže pokud si vzala hezká holka podnikatele jen proto, aby se měla dobře, ani po tom moc netouží. A pokud si postarší podnikatel vzal mladou holku, aby dodal svým penězům a majetku ještě větší lesk, tak na tohle ani nemá pomyšlení, protože – co by tam s ní vlastně dělal??? Někde, kde je nikdo nezná, kde nikdo neví, jak jsou bohatí, kde nikdo neuvidí jejich vilu a auto, kde spolu budou muset být sami, ona bude chtít, aby ji pobavil a on to nebude umět ??? Co když po něm bude chtít, aby ji obskakoval a postaral se o ní? Na to na všechno má doma lidi. On to umí objednat a zaplatit – ale neumí  to udělat !!!

A o tom je vlastně můj článek – „postarat se“ znamená vidět, vnímat, sdílet. Všímat si, sám něco pro toho druhého udělat. Ne jen objednat a zaplatit, aby to udělal někdo jiný. Až sem jsme se díky společnosti dostali. Až do chvíle, kdy např. muž  umí vydělat tolik peněz, že může zaplatit pro svou ženu a děti všechno, na co si vzpomenou, včetně veškerých služeb doma, takže i ženě vezmou možnost se postarat o něj samotného. Ona se nestará o něj, on o ni, všichni jen platí někomu jinému, aby se o ně postaral. A to duši nestačí. To je chladné finanční zabezpečení, kde láska nemá místo, tam má místo obdiv, pohodlí, nicnedělání, prázdnota, přetvářka…

 A pak přijde „strašný údiv“, když se žena takového podnikatele zamiluje do svého řidiče, kterého jí manžel zaplatil. „Jak jen mohla !!!“, kvílí manžel. Jednoduše – on s ní tráví všechen čas, on jí všude vozí, on jí otvírá dveře u vozu, on nad ní  otvírá deštník, když prší, on jí sundává kabát, on jí přinese občerstvení, když si čte knihu, on jí dělá společnost a s ním zažije všechny maličkosti, jako je pohled na duhu, pohled na štěňata, když si hrají, házení s míčem s dětmi, když je předtím dovezl na hřiště a lízání zmrzliny, na kterou jí a děti pozval… To je pokrm pro duši, to má láska ráda, tak vzniká štěstí. A to ten bohatý podnikatel tomu chudému řidiči závidí. On to nemá, už nemá ani krásnou ženu, má jen děti, co ho vysávají, protože to je jediné, čemu je naučil. Je prázdný a svoji prázdnotu plní prací, aby na to nemusel myslet.

No – a nemůže spát, má deprese a pocit, že ho nikdo nemá rád a že ho každý jen využívá. Neumí z toho kolotoče vystoupit, střídá milenky jednu za druhou, platí za kousíčky štěstí při sexu, pije, aby zapomněl, jak prázdný je vlastně jeho život. A pak se může přihodit, že v nějakém velkém splínu potká člověka, který mu řekne: „Chcete být šťastný? Chcete uskutečnit svoje sny? PROBUĎTE SE!!“ A zavede jej do společnosti lidí, kteří mají svůj život založený na opačných hodnotách, než na jaké byl dosud zvyklý. Oprostit se od majetku, pomáhat si navzájem, dávat a přijímat, nehonit se a relaxovat, nerozkazovat a neorganizovat, ale modlit se a být pokorný a naslouchat… A jemu to učaruje, otočí o 360 stupňů a zapadne do této komunity, která mu někdy odpomůže od majetku a dá mu pocit lásky a štěstí. Má-li štěstí ( je-li to v jeho prospěch v jeho osudu ), potká lidi, kteří mu jen ukážou cestu a pokud pochopí, nechají ho jít vlastní cestou.

Má-li se mu dostat lekce, přijde o všechno, co nashromáždil a ještě uvízne ve skupině fanatiků, kteří ho nepustí zpět do normálního života a formou citového vydírání a naočkování strachu jej drží ve své komunitě, kde si nakonec uvědomí, jak byl hloupý a nevážil si svobody, kterou měl a neuměl jí využít, jak promrhal svůj život a jak jej neuměl užívat, jen přežíval. Možná pochopí, proč mu odešla žena , přestože si neodnesla ani vindru, a možná pochopí, jak je oproti němu „bohatý“ ten řidič, se kterým mu odešla. Možná pochopí, že peníze štěstí nedělají, ačkoliv jsou schopny je umocnit, když se ke štěstí přidají. A má před sebou veliký úkol – poslechnout duši, její touhy, zbavit se strachu. Člověk buď žije v lásce beze strachu  nebo ve strachu bez lásky, protože tyto dva elementy se navzájem vylučují. Lidé to většinou nevidí, říkají si: „všude je něco“, ale v podstatě jim vládne strach, co by si počali sami nebo co by jejich jednání řeklo okolí. Pokud bude naslouchat intuici, což je hlas duše, hlas přírody, podaří se mu beze strachu a výčitek opustit i vyděračskou komunitu a bude mu jedno, co si o něm pomyslí.

Pokud mu tato lekce pomůže k tomu, aby se naučil, že žít skromně neznamená být chudý, ale nepotřebovat mnoho majetku, protože život je dost plný lásky a štěstí. A k tomu, aby byl člověk šťastný, stačí mnohdy jen poslechnout si krásnou skladbu nebo pozvat někoho na zmrzlinu. Někoho, vedle koho je člověku krásně, ikdyž spolu jen mlčí a drží se za ruce, někoho, komu stačí, že „ulovím“ k večeři králíka a sníme ho jen s brusinkami, které ten druhý nasbírá a pak si budeme vyprávět zážitky a smát se spolu, zatímco jeden bude chvíli masírovat unavená chodidla a za chvíli druhý tomu prvnímu ztuhlé svaly na krku. Dotek milovaného a milujícího člověka znamená v životě jednotlivce víc, než armáda najatých masérů, kteří jen vykonají práci , na kterou jsou najatí, ale duše zůstává hladová. Králík na rožni nasytí stejně jako by nasytil koupený losos v restauraci na stříbrném podnose, ale díky králíku sedíme s milovanou osobou, která nám může vyprávět, jak ho chytila a zasmějeme se tomu, kolik pokusů a jakých musel vyzkoušet, než ho ona mohla urožnit. A pak ona jeho nebo on ji starostlivě přikryje, aby  v chladu noci nenastydli.

Zaplacený hotel na dovolené je taky krásný, ale není nad to, když partner vezme svou ženu do náručí a za svitu hvězd si jí po koupání v Kamencovém jezeře po molu přinese do skromné chatičky, aby se tam spolu pošmajchlili, zavzpomínali na krásný den částečně strávený  spolu v zooparku, kde spolu jedli párek v rohlíku a pili pivo, pak se unavili plaváním a usnuli šťastni po krásném milování.  Takovou ženu neláká,  aby ona šla sama plavat do moře a slunila se na pláži, sama s průvodcem prošla místní památky, s partnerem jen povečeřela ( a to ještě za společnosti jeho obchodních partnerů ) a pak šla spát sama, protože on na to koupání moc  není a celý den je spíš někde s jinými podnikateli, či večer má ještě co do vyřizování s obchodními partnery, takže s nimi zůstane trochu déle na skleničku či dvě. ..

Co je to za zážitek, když žena ve vířivce se zapálenými svíčkami sní o tom, že by tam mohla být s milovaným člověkem, který ale na ni nemá čas… Co je to za usínání, když ani neslyší šumění moře, protože si nemůže otevřít okno kvůli klimatizaci, slyší jen její hukot a cítí nejen její chlad, protože jí nehřeje láska. Co je to za dělbu údělů, když nemá dobrý pocit z dobře vykonané práce a musí být jen vděčná za to, že nemusí dělat, protože jí manžel finančně zabezpečí?  Co je to za pocit, když ani „nemusí“ vychovávat vlastní děti, protože jí manžel obstará placenou chůvu? Co se děje v hlavě ženy, která má všechno, na co ukáže – ale není  šťastná? Chce s někým všechno sdílet – ne mít jen sponzora, který všechno zaplatí. Ano, jsou i takové, samozřejmě, a budiž jim to přáno, když je někdo ke své reprezentaci potřebuje, takže mají společný zájem. Ale to není  láska. Lásku stejně každý z nich jednou potká, ale každý někde jinde, byť potají.

Protože láska a štěstí se koupit nedají…. 
A postarat se, neznamená jen finančně zabezpečit…

Oć šťastnější je žena, která může být na svého muže pyšná, že kvůli ní osobně zneškodnil pavouka nad její postelí, oproti té, jejíž muž zavolá pikolíka a přikáže mu, aby pavouka odstranil. Oć šťastnější je žena, která může být hrdá na to, že mohla svému unavenému muži přichystat jídlo a vidí v jeho očích vděčnost a lásku, oproti té, jejíž muž tohle od ní nechce ( aby se neunavila ) a jídlo si objedná u donáškové služby, aperitiv si nalije sám a její společnost vyžaduje jen ve chvílích, kdy se mu to díky společenskému postavení hodí, ale jinak chce mít svůj klid. Oč šťastnější je žena, která vidí svého muže si hrát s vlastním dítětem a dítě se skutečně upřímně směje, oproti té, jejíž muž pozve klauny a nebo jiné děti, aby si s ním hrály, protože on nemá čas a chce mít svůj klid.

A oč šťastnější je žena, která ví, že pro ni muž tohle všechno dělá z lásky a ne jen z povinnosti, protože se k tomu „zavázal“ u oltáře a společnost mu nedovolí toto místo opustit, byť by zde již setrvat nechtěl.  Mám na mysli situaci, kdy díky strachu z řečí či díky vetknutému špatnému svědomí, zůstane muž se ženou, do které se možná kdysi zamiloval, ale zamilování opadlo a zůstalo jen kamarádství, někdy ani to ne. Protože slíbil, že se o ní postará, tak se skutečně postará. Od finančního zabezpečení, přes otvírání dveřím, luxování, nakupování až po hraní si s dětmi. Ale nedělá to kvůli sobě, že by to tak cítil, ale kvůli ní, že ona to tak chce a že to tak chtějí rodiče a všichni okolo, se kterými se stýkají. On už dávno cítí prázdnotu, nenaplňuje jej vztah, není tam láska, jen povinnost.

Lásku si najde bokem a tam chodí pro kousek štěstí, tam se může chovat tak, jak to cítí, tam může mlčet a nebo zpívat – protože se mu chce. Doma se mu nechce. Hodně pracuje, už ani ne proto, aby zabezpečil rodinu, ale proto, aby byl doma co nejméně.  I doma a mimo domov vymýšlí pořád něco, jen aby nemusel vnímat tu prázdnotu, která nejde vyplnit ničím. Protože když mezi partnery není láska, tak tam prostě není a nejde tohle nic zaplnit ničím. Ani prací, ani alkoholem, ani deseti dětmi, ani tisíci různými aktivitami. Prostě nejde. Všechno funguje jen dočasně a pak opět vystoupí do popředí ta nicota, ten pocit marnosti, ta nezměrná lítost, že „právě já nemůžu prožít opravdovou lásku“. No bodejť, když dobrovolně setrvávám ve vztahu bez lásky, tak si za to můžu sám…

Finančně zabezpečit můžu i mimo tento vztah, když budu v jiném, láskyplném, tak dokonce i s radostí. Jinak vlastně tvořím pro sebe, ženu i dítě jen iluzi vztahu, ale dítě stejně vycítí, že něco není v pořádku a ponese si to s sebou do budoucna, jako svojí zátěž. Možná je to jeho úděl, aby přišlo na to, že to, co poznal doma, není láska, ale jen povinnost a starost. To hodně lidí má přesně takto vetknuto – manželství, to je akorát tak starost, povinnost a zábava je někde mimo. Dělí tyto dvě skutečnosti, protože neumí včas odejít z nefungujícího vztahu. A bohužel  tento model předávají dál, aniž si to možná uvědomují.

Je to asi složité k pochopení, ale vztahy skutečně fungují jako naši učitelé – v každém se něčemu naučíme a pokud dojdeme do „vyšší třídy“ dřív než partner/ka, tak není dobré zůstávat a stagnovat, ale jít dál a dojít dalších cílů. Protože stagnace ještě nikdy nikomu neprospěla, akorát činí vztahy nudnými a pro oživení a kvůli hledání stejně mnohdy dochází k nevěrám či v hospodě se sdružujícím partám mužů, nadávajících na to, že jim žena nerozumí nebo že je nebaví s ní spát nebo  že si připadají jako páté kolo u vozu. Už ani nemají dobrý pocit z toho, že se skutečně dokážou o rodinu postarat, protože je to nenaplňuje. Nedělají to z lásky, ale z povinnosti.

A žít jen pro povinnosti, to člověka ubíjí a užírá mu to energii. Pak taky může dojít k tomu, že duše nasměruje člověka k tomu, že zatouží  po něčem, co mu radost udělá – a on si najde koníčka, kterému propadne a tam, kupodivu, potká spřízněnou duši, se kterou mu je opravdu fajn a rodina jde stranou. A v tuto chvíli záleží jen na něm, jak se zachová – jestli poslechne svoji duši a půjde svou cestou, bude žít svůj život v lásce, a nebo podlehne strachu, co by tomu řekli ti ostatní, a vytvoří  pro rodinu iluzi pohodového života a sám si svůj život s láskou bude žít potají, na zapřenou. Jenže ono všechno má svůj háček. Každý vztah, když nemá podněty k rozvoji, tak časem stagnuje. Tudíž i takový tajný vztah, když ti dva, kromě tajného scházení spolu nemůžou nic podnikat a tudíž nemají společné zážitky, za čas začne být jednotvárný a pomalu skomírá.

V muži to probudí pocit, že láska nemá smysl, že ikdyž je krásná, tak za čas to bude stejné jako u něj v manželství a proto nemá cenu vlastně manželství opouštět a začínat vztah nový. Nechápe, že kdyby jeden vztah ukončil a začal nový, tak může láska vydržet déle nebo i na celý život, protože může být prožita a procítěna na 100%. Tajnosti jsou hezké chvíli, ale když nemůže láska dýchat a rozepnout svá křídla, aby ty dva na nich donesla ke krásným zážitkům, tak se udusí a nezbyde nic, jen zklamání a bolest. A pokud člověk nepřekoná strach z vlastního života, z něčeho nového a nepřijme zodpovědnost za to, jak se cítí ( že si za to může sám ), tak se nikdy neposune dál a bude dál opakovat stejnou chybu, bude žít v povinnosti a bude odmítat lásku a touhu vlastní duše se rozvíjet, mít další zážitky, učit se něčemu novému a prožít plný život.

Duše nechce jen přežívat a snít o něčem, co díky strachu cokoli na svém současném životě změnit, člověk nakonec neprožije a bude tvrdit, že to nefunguje. Duše ví, že to funguje, ale ne teď a s tímto partnerem, proto vzbudí v člověku touhu po něčem jiném. Zde se už naučila to, co měla, a ještě se musí naučit odejít, když je čas. Jinak bude žít život toho druhého, kterému samozřejmě vyhovuje, že se o něj někdo postará, ale štěstí to v něm neprobudí.

Postarat se o něco nebo někoho může někdo cítit jako životní cíl, ale v tomto případě mu to skutečně dělá radost a člověk cítí štěstí, protože mezi ním a tím, o koho se stará, trvá láska. Je to jeho život, jeho cíl, i v tom starání se nachází každý den něco nového, mají společné zážitky a vztah se někudy a někam ubírá. Nestagnuje, protože to není jen povinnost, ale skutečný život, člověk nemá pocit, že by mu v životě něco uteklo a touha duše nesměruje tělo jinam  –  to znamená, že tu chce být, že je spokojená, že tohle právě chce.  

V  životě některého člověka je možné vidět, že umí vydělat peníze, umí zabezpečit rodinu – ale na oplátku vyžaduje, aby se o něj rodina postarala. To je zase jiný případ. Neudělá si sám čaj, nekoupí si sám rohlík, nedojde si sám koupit boty, neuklidí po sobě sám papír, nezapne si sám televizi, nedá jedinou věc na její místo – na všechno má lidi, ženu, děti, zaměstnance, známé, kamarády… pro každého má úkol, který pro něj ti druzí udělají, a on jim všem za to platí. Zaměstnancům mzdu i něco navíc za služby mimo pracovní dobu, ženě za pomoc v práci i za služby doma, dětem za to, že jsou mu k ruce kdykoli.

Nikdo z nich vlastně nežije svůj život – on sám se o sebe nepostará, jen financuje svoje obskakování jinými, a oni musejí být k dispozici vždy, když si vzpomene, takže nemají vlastně žádnou svobodu, jsou uvázáni na provaze – kdyby se odvázali, přišli by o peníze, které jim on poskytuje. Ale nikdo v tomto svazku vlastně není šťastný, žijí bohatý život, můžou si dovolit více zážitků – ale nechtějí je prožívat se svým sponzorem, aby si aspoň na chvíli odpočinuli od věčného dirigování a zažili konečně pocit svobody, kdy si můžou dělat co chtějí a nemusí stále být ve střehu, kdy je v půlce hry, koupání nebo dívání na film někdo vyruší a oni budou muset jít a vyhovět mu.

On má zase neustálý pocit, že jej každý jen využívá kvůli penězům, ale na výlet sám jít nechce, protože by se musel o sebe postarat sám a to on vlastně moc ani neumí a učit se to nechce. Je to svazek lidí, kteří vůči sobě necítí lásku a jsou zainteresování jen penězi a hmotným majetkem. On má pocit, že musí, jinak by všichni pomřeli hlady a oni jen čekají na to, až nebudou muset sloužit jako poskoci, protože už je to nebaví. Jeho žena není šťastná, protože její práce spočívá v tom, že když nepomáhá v práci, tak uklízí donekonečna doma, protože tomu skutečně není nikdy konec, děti jsou pokud možno pořád z domu, aby se sloužení vyhnuly, vrací se jen pro finance. Protože je vždycky dostanou, nejsou vychovány k samostatnosti, neumí si peněz vážit a vlastně ani vydělat. Umí jen někomu posluhovat a být za to dobře placeni.

Nikdo v jeho okolí  nemůže rozhodnout nic sám o sobě, všechno musí schválit on, takže spoustu času lidi kolem něj promrhají jen tím, že čekají na jeho rozhodnutí.  Aby ukázal svou „moc“, čas od času se někoho zeptá na jeho názor, ale pak udělá přesně opačné rozhodnutí, byť by bylo sebenesmyslnější,jen proto, aby měl pocit, že se rozhodl sám, ne na základě rady někoho jiného. To je velmi smutný život člověka, který se má naučit postarat se, ale nezvládá si v životě udělat pořádek. Dokáže přimět ostatní, aby to udělali za něj, ale tím nikdy nezíská pocit štěstí, že něco dokončil, že něco prožil na 100%.

A tím se stává závislý na ostatních a oni, pokud nepřekročí  svůj strach, co by bylo, kdyby odešli, jsou závislý na něm. Závislost je ve vztahu zničující, vztah postavený na závislosti nikdy není láskyplný.  V takovémto kolotoči jsou patrně duše, které se mají naučit se oprostit od závislosti a konečně se postarat samy o sebe. Jde jen to, jak moc se mají rádi, aby jim nevadilo žít méně v přepychu, ale zažít pocit svobody a štěstí a potkat skutečnou lásku.

Člověk, který dokáže překonat strach, protože se v něm probudí konečně láska ( je jedno, jestli k sobě nebo k někomu či něčemu jinému ), dokáže odejít i z takového vztahu, kde zůstává jen kvůli povinnosti, vnitřně tím trpí a není  šťastný. Dokáže odejít a postarat se sám o sebe. Ví, že se umí postarat o jiného člověka, dokáže se postarat sám o sebe a má se natolik rád, aby sám sebe dobrovolně netrápil ( z čehož pak vznikají různé psychosomatické a nebo i reálné nemoci ). Když pak potká osobu, která je stejnou samostatnou jednotkou, a zamilují se do sebe, oba dva vědí, že spolu jsou proto, že spolu být chtějí, ne že spolu z nějakého důvodu být potřebují.

Nejsou na sobě závislí a přesto, nebo právě proto je jim spolu dobře. Jsou svobodní, ačkoli mají vážný vztah ( týká se to i manželství ). Protože svoboda je stav mysli. A postarat se v tomto případě znamená, vnímat se navzájem a navzájem si vycházet vstříct, aniž by někdo musel „žebrat“ a někdo plnil úlohu „sponzora“. Oba jsou dárci i obdarovaní zároveň. A to se týká nejen financí, ale především citu, pocitů, touhy být spolu a zároveň někdy být sami ( uspořádat si myšlenky ). Oba touží se o druhého postarat, ale oba vědí, že ten druhý se o sebe umí postarat sám a netrpí vědomím, že ten druhý je s ním proto, že jej potřebuje a tudíž, že je na něm závislý. Nejsou svazování provazem povinnosti, a to drží lásku živou a zdravou. To drží vztah pohromadě – pocit dobrovolnosti, svoboda a radost ze vzájemné přítomnosti.

To,  zda se o někoho starat chci a nebo musím, poznám podle svých pocitů. Podle toho, jak sama se sebou hovořím, když přemítám o tom druhém: Co s ním bude? Vždyť se sám sotva uživí? Kdo mu vypere, kdo mu uvaří? Vždyť zůstane sám jako kůl v plotě… To jsou myšlenky, které ukazují, že nás ten druhý potřebuje a že jsme s ním z povinnosti. A pak je druhá varianta: Co tomu řeknou rodiče, když ho opustím? Co si o mě pomyslí? Že jsem mrcha, nevěrnice, nevděčnice.. Jak to vezmou přátelé? Budou se mnou ještě pak kamarádit? Nebo zůstanou s ním a mě pomluví? Kdo mi pak zbyde? Zůstanu sama jako kůl v plotě…

To jsou konce, co? Takovéhle přemítání je známkou toho, že my potřebujeme jeho, máme strach, že se o sebe nepostaráme po té lidské, psychické stránce – de facto je nám líto, že přijdeme o kamarády, kteří by nás opustili, kdybychom nebyli s tou osobou, se kterou jsme. Co je to tedy za kamarádství? Je to vůbec kamarádství? Nebo je potřebujeme jen pro pocit, že nějaké kamarády máme – jsme na tomto vztahu závislí, abychom zahnali pocit osamění. Jsme s někým jen proto, abychom nebyli sami. A jsme ochotni se za tento pocit o něj starat, vytvořit iluzi hezkého vztahu, protože se bojíme být sami. Proč? Samota není nemoc, samota je stav, kdy je člověk raději sám se sebou, než s někým, komu musí sloužit nebo se mu přizpůsobovat, protože spolu my se této skutečnosti bojíme podívat přímo do očí. Starost o někoho nás v našich očích jakoby očišťuje a my se cítíme lépe. Ale šťastni nejsme, protože láska to není.

Co dělat, když poznám, že jsem ve vztahu s někým jen proto, že se bojím být sám, že se bojím, že přijdu o přátele, že se bojím, že už nezažiju nikdy tu pravou lásku, tak chci mít aspoň takový vztah, který sice není založený na lásce, ale jsme v něm celkem spokojení a hlavně – lidi okolo mě za to mají rádi, že jsem zodpovědný a postarám se? Co dělat, když pochopím, že náklonnost lidí si vlastně kupuji iluzí o tom, jaký jsem, protože vlastní skutečnou tvář, svoje vlastní pocity prázdnoty a strachu skrývám. Co dělat, když pochopím, že jsem dobrovolně s lidmi, kteří by mě odsoudili, kdyby znali pravdu? Jak z toho ven, abych si nezničila život do základů?

Nejde to jinak.

Pokud chci žít jinak, musím zrušit tento způsob života. Nejde začít žít jinak se stejnými lidmi a stejnými pocity. Nejde změnit ty druhé – musím se změnit sama. Musím prosit o sílu a odvahu udělat ten rozhodný a zásadní krok – rozhodnout se! Když se člověk přestane bát následků a rozhodne se, uleví se mu. Pak už se dějí věci možná jak ze špatného filmu, ale já se můžu sebrat a z toho filmu odejít. Řeším již jen praktické věci, neřeším, jak situaci vnímá ten druhý, případně ti druzí. Řeším jen to, jak se vyrovnáme a jak se zařídíme do budoucna prakticky, je-li to nutné ( máme-li společný majetek či děti ). Jak si to kdo přebere je jeho věc.

Musím počítat s tím, že negativní emoce na druhé straně budou převládat.  Musím počítat s tím, že tyto emoce budou přenášeny i na ostatní  členy domácnosti či známé a přátele. Musím počítat s tím, že pokud mě berou jen jako partnera své kamarádky, budou při ní, pokud mě berou pro mě samého, budou na rozpacích a budou se mnou nebo budou neutrální a budou se snažit nezasahovat nebo naopak hasit příliš žhavé vášně druhé strany rozumnými argumenty. Musím počítat s tím, že možná ztratím na nějaký čas kontakt s vlastními dětmi, dokud partnerka nepochopí, že nejsem padouch, ale že prostě nechci žít jen kvůli povinostem s ní, ačkoli se těch povinností vzdát nehodlám – postarám se finančně, ikdyž s ní nebudu žít. Většinou má opouštěný partner/ka strach z toho, že finančně nevyjde a že se jí zhorší životní úroveň.  Ale pak se jen ukáže to, že se mnou byl/la proto, že to potřebovala, že by finančně nebyla soběstačná a neuměla se o sebe postarat.

Postarat se můžu i mimo takový vztah, jen budu mimo a budu svobodná. Ovšem musím se připravit na to, že je potřeba nastavit pravidla, která bude nutné pro dobro nového stavu dodržovat bez výjimky – budou se týkat patrně návštěv dětí a peněz. A musím tato pravidla dodržovat já a vyžadovat to i po partnerovi. Nejde to v žádném případě tak, že já budu skákat, jak on bude pískat, protože mě bude citově vydírat přes děti. Pokud jsem citově vydíratelná, pak se rozchodem vůbec nebudu zabývat, protože bych se vlastně nikdy nerozešla a partner by mě ovládal jak loutku na provázkách. A žádný jiný partner by nepřišel, protože by tento stav nevydržel. Nikdo nechce marionetu, kterou někdo ovládá a já tomu můžu pouze přihlížet.  Omezovalo by to osobní svobodu celého nově založeného vztahu, který by se pod tím náporem mohl rozpadnout.

Pokud se chci postarat, postarám se, ale nebudu v područí zvůle opuštěného partnera, který neumí být sám a snaží se mě dostat zpět do vztahů povinností bez lásky, apeluje na zodpovědnost a slušnost, na morálku a podobně. Předvádí divadlo absolutně nesamostatné jednotky, která mě nutně potřebuje každý den… a já nechci někoho, kdo mě potřebuje ( pokud mám normální zdravé sebevědomí ), ale toho, kdo ačkoli se umí o sebe postarat sám, tak se mnou být chce –  z lásky. A s tím také zůstanu, navzdory trucování, vztekání a pokusům o citové vydírání bývalého partnera. Však i on se musí naučit se postarat sám o sebe. A možná díky tomu, že já odejdu, on potká někoho, kdo se o něj bude chtít postarat, protože to bude cítit jako svoje životní poslání – bude to potřebovat. Pak budou moci být šťastni oba. Nejde začít nový život ve starých kolejích. Musíme se o sebe postarat tak, že přehodíme výhybku a pojedeme po koleji jiné, která se s tou původní občas někde překříží, ale jinak si jede svojí cestou, odlišnou.

Postarat se tedy musíme naučit především o sebe, protože jedině tak budeme mít jistotu, že nebudeme na nikom závislí a že dokážeme rozlišit, kdo nás potřebuje a kdo s námi je proto, že nás miluje a být s námi chce. A můžeme si podle toho svůj život zařídit tak, abychom byli šťastní a ne jej odžili jen bez lásky a v povinnostech, jak to dnešní společnost a církev mnohdy ve svých mravních příručkách a přikázáních hlásá.  Když to řeknu tak, jak to skutečně cítím, tak věřte, že Bůh nechce abychom trpěli, Bůh chce, abychom se dopracovali k tomu, že zkušenostmi dospějeme a dojdeme poznání, že všechno má svůj čas, a vztahy nám k tomu dopomáhájí.

Skrze ně a skrze druhé lidi se naučíme, co potřebujeme. Ale pokud se díky umělým zákonům dnešní společnosti ( přetrvávajících z minulých století ) budeme zuby nehty držet v jednom vztahu, který „dosloužil“ a už nám nic nedává a my se nemůžeme rozvíjet a jít dál, pak sami sebe odsoudíme k přetvářce a tvoření iluzí pro ty druhé po celý zbytek života tady na zemi. A představte si, že se průměrný věk člověka prodlužuje …

Postarejte se o sebe, o svobodu svojí duše a o své vlastní štěstí. Nikdo jiný to za vás neudělá. Přeji vám hodně lásky a hodně síly, které vám pomohou se rozhodnout.

Ja Ďakujem veľmi pekne autorovi týchto článkov aj za zdieľanie a aj za jeho názory na život okolo….

Více zde: http://www.laska-vztahy-duse.cz/news/co-znamena-postarat-se1/

O láske a rozchodoch …

Vzťah je ako zips a Zapnite si ho preto správne …

Typický Obraz dnešných vzťahov …

Nenúťte ženy, aby sa rozhodovali bez Vás …

Vo vzťahu sa učíme predovšetkým o sebe …

Alexander Svijaš – Trest závisí na míře naplnění “karmické nádoby”

Alexander Svijaš – Co je hřích? Získaná karma

Ako prekonať problémy v láske VIII.

S. N. LAZAREV – Partnerský Trojúhelník

S. N. LAZAREV – Láska a morálka

Ak žena zistí, že sedí na mŕtvom koni, ktorý má pre ňu cenu, čo urobí …

Ako rýchlejšie Pochopiť svoj vývoj v Živote? VI.časť

Láska nie je boj a ani biznis ….

Prečo je tak ťažké a desivé, byt sebou samým …

Čo je ešte úlohou Muža v živote?

Sme veľakrát tým, Čím nás chce okolie mať, len nie Sebou samým a preto …..

Žena je pre Muža takou istou Výzvou ako Svet okolo …

Vnímanie ženy Očami muža v priebehu Života ….

Dieťa ako náplasť vo Vzťahu bez lásky ….

Keď človek pochopí, Čo je to láska …..

Ospravedlniteľná nevera?!?

Závislý partner – Ako ho spoznať?

Ako si vytvoriť Zdravé a Pozitívne vzťahy

Ľudské energetické polia a vzťahy

Kto podvádza, podvádza len seba samého ….

Dôvody, pre ktoré som vo vzťahu ….

Ak sa rozhodnete pre Hlas srdca, rozhodli ste sa správne …

Žena v dnešnej dobe a jej voľba

Ako vyzerá naša cesta životom ….

(Ne)láska k sebe

Ako sa muži nechávajú ženami milovať

Reklamy

Jedna odpoveď to “Čo znamená Postarať sa v Živote nie len o Seba, ale aj o Deti, Partnera a Lásku…”

  1. Tablet popust

    Čo znamená PostaraÅ¥ sa v Živote nie len o Seba, ale aj o Deti, Partnera a Lásku… « elizabethin – Snívajme sen o Raji na Zemi

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s

 
%d bloggers like this: