elizabethin – Snívajme sen o Raji na Zemi

Vo vzťahu sa učíme predovšetkým o sebe …

Posted by elizabethin na 21. februára 2013

253116441527023362_BisvST34_fVe své praxi jsem se vícekrát setkal s tím, že soužití dvou lidí skončilo dříve, než vlastně doopravdy začalo. Každý z partnerů sledoval jen své vlastní pohodlí, a tak byla šance k rozvinutí vztahu promarněna.

Nejen partner, ale i další vztahy a život sám před nás často staví okolnosti, s nimiž bychom se raději nesetkali a nezažili je. Cílem vývoje není dosáhnout pohodlí, ale pokročit dále a naučit se přemýšlet nikoli sobecky v intencích své vlastní osoby, ale z hlediska páru, kdy širší „my” nahradí sobecké, já”.

Každý odpor znamená odmítnutí životní zkušenosti. Nikoli tedy náš partner, ale my sami jsme příčinou svých potíží – díky partnerovi potíže jen vystoupí na povrch. Zdánlivě způsobuje naše choroby ten druhý, ale ve skutečnosti je jejich zdrojem odpor, který sami klademe. Partneři nám dávají možnost uzdravit se, protože nám nabízejí šanci odnaučit se klást odpor.

Vztahy sehrávají v našem životě ústřední roli. Jen málokdo dává přednost tomu být sám, a to ještě většinou v případě, že se snaží uniknout nepříjemným stránkám partnerského vztahu. Takovým někdy těžko překonatelným obdobím se nevyhne žádný vztah, a to nejen partnerský. I ve vztazích s kolegy či ve sportovním klubu, všude se setkáváme s třecími plochami.

Asi každý ví, jak velký vliv mají takové konflikty na naše psychické rozpoložení. Ale ani naše tělo nezůstává těchto vlivů ušetřeno. Moudrostí našeho jazyka nacházejí takové skutečnosti výraz v obratech jako: „Zlomil jsi mi srdce”, „Ani nemohu dýchat, jak jsi mě rozčílil”, „Jdeš mi na nervy”. A to je jen pár příkladů, na něž můžeme v této souvislosti odkázat.

„Má partnerský vztah smysl ?” Kolik jen filozofu si o tuto otázku zlomilo vaz. A i když na ni odpovíme „ano”, hned se vynoří otázka: „A jaký ?”

Jak je tomu v životě často, závisí odpověď na tuto otázku na stanovisku, jaké zaujímáme.

Například – nahlíženo čistě materialisticky – má partnerský vztah vždy smysl. Dříve byla právě materiální stránka základem soužití dvou lidí. Dnes už tomu sice dávno tak není, přesto například pokud jde o daně, je manželství stále výhodnější.

Také z jiného zorného úhlu manželství velice obohacuje, a má tedy smysl. Dává přece pocit bezpečí, něhy, důvěry – a to jsou věci, které nám všem leží velice na srdci a dělají nám moc dobře.

V rámci možností, jež máme k dispozici, myslí a jedná každý jedinec tak, aby byl šťastný či aby štěstí dosáhl. Snaží se proto zajistit si v životě to, o čem věří, že mu to přinese štěstí, a vyhnout se všemu, co by ho mohlo učinit nešťastným. Každý přitom volí vlastní cestu. Někdo se pachtí, hodně pracuje nebo se oddává askezi, aby tak dosáhl kýženého stavu. Jiní jsou zase přesvědčeni, že úsilí k ničemu nevede a pokoušejí se dělat jen to, co nestojí žádnou námahu, co jde snadno a nepůsobí bolest. Někteří rezignují, nevěří nebo přestávají věřit, že mohou aktivně přispět k vlastnímu štěstí. Čekají, až se něco stane, jsou nešťastní a cítí se být ve vleku událostí.

Z lidského hlediska tedy (a to je jediné hledisko, které je pro tuto knihu zajímavé, protože my všichni jsme lidmi) spočívá smysl života v tom, aby byl člověk šťastný.

Nyní se mnoho lidí zeptá – a jistě nejen těch, kteří už tak intenzivně a dlouho pátrali ve svém nitru – kde tedy vlastně ona cesta, kterou lze nalézt, má být. A to je přesně ono !  Jde jen o to pocítit a přijmout to, co je v nás. Mohou to být naše myšlenky, ale i hněv, radost, vztek či vděčnost. Je jedno, co to právě je, stačí to jen uvědomit si a procítit. To je vše !  Jako svobodné bytosti, jimiž jsme, jsme se rozhodli prožít něco určitého, i když si to nutně nemusíme uvědomovat. Když jsme to prožili a procítili, splnil se i účel, proč jsme toho nabyli. Vždy znovu se rozhodujeme, co chceme prožít, a kruh začíná zase od začátku. Je to jako hra.

Pokud nyní nechceme něco zažít, protože jsme patrně změnili stanovisko a názor, klademe odpor a bráníme se proti daným poměrům. Kráčíme proti proudu života. A to je příčina všeho trápení: bráníme se zažít něco, k čemu jsme se sami vydali. Ale když něco nezažijeme a neprocítíme, těžko se toho zbavíme. Doprovází nás to a tlačí se stále do popředí, jen aby se původní záměry splnily.

Pokud přijmu věci tak, jak jsou, a oddám se jejich prožívání, zbavím se všech komplikací. To také myslíme, když říkáme: „Buďte upřímní”, a přesně to se míní tvrzením: „Pravda osvobozuje”. To, co je skutečné, je také pravdivé. A to, co si uvědomuji, je skutečně zde a stačí to jen procítit. Pravda je vždy prostá. Není třeba nic zvláštního dělat. Je to cesta k naplnění našich tužeb. Co nám brání ?

Mnohé z toho, co je v nás, si nechceme uvědomit. Nechceme si přiznat, že v nás je také nenávist, agrese, netolerance, ale i síla, moc atd. o tom, co v sobě akceptujeme, resp.co odmítáme a popíráme, rozhodují naše představy. Naše představy o tom, jací máme být, co je dobré a co je špatné, jací bychom být chtěli, nebo zase v žádném případě nechtěli.

Nosíme tedy v sobě všechny vlastnosti a pokud hodnotíme a vybíráme si, co mít chceme a co ne, část potlačujeme. A toto potlačování způsobuje napětí a je příčinou, že trpíme.

Potenciál ke splnění své tužby máme v sobě. Když však akceptujeme jen část sebe samých, pak přijímáme také jen část svého štěstí. Musíme akceptovat vše, co v nás je. Přesně to je vyjádřeno otázkou, která se stále znovu vynořuje: „Kdo vlastně jsme ?” Za touto otázkou se neskrývá nic jiného než hledání sebe sama, té části své osoby, která je potlačena a kterou si neuvědomujeme a nechceme vidět.

A tak pátráme všude po odpovědi na tuto fundamentální otázku a nechápeme, že život sám je ideální učitel. Pokud se na sebe dokážeme podívat zvenčí, rozpoznáme až podivuhodně jasně, jaké části své osobnosti odmítáme a co jsme akceptovali. Všechno, co odmítáme u jiných, co neshledáváme dobrým, nám ukazuje, co shledáváme špatným i u sebe samých, a co tedy nechceme ani vidět, u jiných lidí vidíme vše bez zábran, protože věříme, že s námi to nemá nic společného. Jak krásný omyl !

Každý zná ze svého života, že ho někdy dokážou připravit o nervy situace, které ho jindy nechají úplně lhostejným. Dříve nám vadily některé vlastnosti či chování, jež nám dnes už žádné problémy nepůsobí. To je jasným důkazem pro tvrzení, že záleží jen na nás, jak na nás působí některé věci z vnějšího světa či vlastnosti lidí. Druhý člověk, náš protějšek, přitom funguje jen jako spouštěcí mechanismus.

Za povšimnutí rovněž stojí, že některé vlastnosti, které nám nevadí, si už ani neuvědomujeme, resp. že některé nám později začínají jít na nervy, přestože existovaly vždy. To je dalším důkazem toho, že příčina působení, jaké na nás jiní lidé mají, tkví v nás samých.

z knihy Kurt Tepperwein – JSEM Z TEBE NEMOCNÝ !

Reklamy

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s

 
%d bloggers like this: