elizabethin – Snívajme sen o Raji na Zemi

S. N. LAZAREV – Láska a morálka

Posted by elizabethin na 21. január 2013

405556_389944971022326_377875542229269_1802461_291165280_n
Když ke mně přijde pacient, nejdřív se ho ptám, jaké má problémy. Vyloží mi je, já si jeho vyprávěni porovnám s tím, co jsem spatřil v jeho poli – a začíná dialog. Také teď si prohlížím pole muže, který sedí přede mnou. V minulém životě zřejmě, zavraždil ze žárlivosti vlastní ženu. Z toho plyne, že v tomto životě je pro něj nebezpečné udržovat se ženami stabilní vztahy nebo dokonce zakládat rodinu. Nad jeho hlavou jsem přesto spatřil dítě.

To dítě však má jen málo šancí, že by snad někdy mohlo přijít na svět. Buď vůbec nebude počato, nebo zahyne. Vším jsou v tomto životě pro mého pacienta morálka, mravnost a ideály. Manželku kdysi nezabil proto, že se s ním rozešla, ale proto, že se dotkla jeho představ o morálce a slušnosti.

V tomto životě mu soudě podle karmické kresby není shůry dovoleno mít rodinu, ale děti by přesto mít potřeboval. Jestliže však pro něj ideály a mravnost budou znamenat víc než láska, pak za to s největší pravděpodobností zaplatí rakovinou prostaty. Tento proces už u něj začíná.

To znamená, že v této chvíli už žádnou zkouškou neprochází. Mohutný muž na mě upřel vyčkávavý pohled, zpola ukrytý za skly brýlí. “V nejbližších dvou letech byste mohl mít velké problémy se zdravím,” řekl jsem mu. “Musíte mít dítě, a vy se tomu přitom bráníte.” “Já nemůžu mít dítě,” namítl muž. “Jsem katolický kněz a nesmím mít rodinu.” “To jistě, ale děti jednoduše mít musíte.” “To by bylo amorální!” “Samozřejmě,” souhlasil jsem. “To protiřečí morálce, ale neprotiřečí to principům lásky a nejvyšším zákonům vesmíru.” “No dobře, ale co se tedy se mnou stane, když se i přesto budu chtít chovat správně a mravně.”

 “Tak za prvé, budete-li se chovat mravně, nebudete se chovat správně. Za druhé vás v takovém případě čeká rakovina a budete moc rád, když hned nezačne bouřlivě metastázovat.” “Chcete tím říct, že jste proti morálce?” “V žádném případě. Vždy jsem byl pro dodržování morálních zásad. Jenže jsem tak – aniž bych o tom měl tušení – směřoval ke smrti. V  mé duši se často zvedaly vlny krutosti a já nechápal, kde se ve mně berou. Považoval jsem se za bytostně zkaženého a často jsem pomýšlel na dobrovolný odchod ze života, protože jsem u sebe nepozoroval žádnou změnu k lepšímu. Vadný jsem ovšem nebyl já, ale má hierarchie hodnot, což jsem ovšem pochopil až mnohem později.” Muž se zamyslel a zadíval se oknem ven. “Řekněte mi, dopouštím se ve své kněžské činnosti porušování nejvyšších zákonů?” “Ano. Mrzačíte lidské duše.” “Čím?” “Protože lidi učíte především morálce a slušnosti.”

 “A čemu bych je asi tak podle vás měl učit?” “Lidi je třeba učit především lásce. Pokud je na prvním místě mravnost, a pak teprve láska, je to inkvizice. Mravnost, morálku a duchovnost je třeba hlásat a zdůrazňovat s tím, že vždy budou druhotné, a když se utkají s láskou, musejí ustoupit. Čím tvrději kněz orientuje své farníky na ideály, mravnost, morálku a slušnost, tím víc hledejme to, čemu Kristus říkal zákonictví a farizejství. To duše věřících zavrhuje, a ti vnitřně okorávají, aniž si toho jsou vědomi. Můžete mi nějak vysvětlit Kristovu myšlenku ‚Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské?”, zeptal jsem se ho.

“Církev to vysvětluje tak, že čím méně má člověk pozemských i duchovních potřeb, tím blíž je Bohu,” odpověděl kněz.
“Víte co, nebudeme chytračit,” navrhl jsem mu. “Chudý duchem, tedy bezduchý je zpravidla tupý, hloupý a nespravedlivý lotr, ničema a zrádce. Nemá duchovní potřeby a cit lásky je mu bližší a srozumitelnější než moudrému, mravnému a slušnému, který si ze svého rozumu, morálky a slušnosti učinil modlu a postavil duchovní hodnoty nad lásku. Víte, která je nejlepší milostná píseň lidských dějin?” zeptal jsem se najednou. Pokrčil rameny: “Takových písní je přece mnoho.” “Je to píseň Vladimíra Vysockého,” napověděl jsem mu. “Už vím”, zapálilo mu najednou a hned zarecitoval: “Milencům v polích ustelu, a v bdění i ve snu ať jim zní: když dýchám, tedy miluji, a miluji do konce ctní…”

“Moc pěkné čtyřverší,” přikývl jsem, “ale znám ještě lepší.” Tázavě se na mě zahleděl: “Počkej, ty troubo, vždyť je špína,” cituji pohotově, “na oku cink a nohy křivý má. Zadrž, ty troubo, ta tě zničí. – Na to ti kašlu, ta mě zajímá. Láska je stav, kdy náš cit není závislý na žádných fyzických ani duchovních ohledech.” Znovu se rozhostilo ticho. Začal jsem rychle skicovat na lístku papíru, ležícím na stole, zatímco kněz se pokoušel strávit, co jsem mu právě řekl. Pak se zeptal: “Tak vy říkáte, že je mi souzeno být otcem?” Odmlčel se., “Popravdě řečeno je tu žena, ke které chovám velmi vřelý vztah. Necítil jsem se však oprávněn k tomu, abych tomuto citu podlehl.” “V minulém životě jste neuspěl ve zkoušce, proto jste byl stejné zkoušce vystaven i tentokrát. Protože však pro vás mravnost stála výš než láska, neměl jste šanci jí projít se ctí.”

“A co apoštolové, kteří opustili své ženy a vydali se za Kristem?” zeptal se kněz. Ti neopustili jen své manželky, ale i děti, které zplodili. Nevykročili však za mravností, nýbrž za ‚láskou. Smysl Kristova příchodu spočívá v tom, aby ukázal, že duchovnost nemůže stát výš než láska.” “Položím vám jednu, tentokrát už poslední otázku,” řekl ten muž. “Předložte mi alespoň jeden pádný důkaz, že převtělování existuje.” “Zprostředkovaných důkazů je plno,” odpověděl jsem. “Ale dobrá – v takovém případě sdělte vy mně alespoň jeden nevyvratitelný důkaz existence boží… Něco vám řeknu: Věda a náboženství už nejsou soupeři, ale začínají jeden druhému při hledání pravdy pomáhat.

Řekl bych, že během několika let se pojmy Bůh a reinkarnace stanou realitou.” “V tom případě mám ještě jednu otázku,” řekl kněz. “Věříte v nesmrtelnost duše?” “Pokud budu uvažovat logicky, pak musím říct, že tvrzení o nesmrtelnosti duše je svatokrádež.” Pohlédl jsem do nechápavých očí svého společníka a pokračoval jsem: “Z mého hlediska je velkým omylem předpoklad, že kromě Boha je tu ještě něco věčného. Věčnost se měnit nemůže. V duši každého z nás sídlí cosi, co se nikdy nemění, cosi věčného – je to Bůh a Láska. To, čemu říkáme prostor, čas a hmota, se od sebe neliší a nic, co je vystaveno proměnám, nemůže být věčné. Duše člověka se během života nejen mění. V jemné hladině často  vídám, jak dochází k formování duše příštího dítěte, když se muž a žena milují. Čím méně je v tom sexuálních vztahů, tím aktivněji dochází k rozvoji duše příštího dítěte.

Takové formování může probíhat po jeden, dva či tři životy, někdy dokonce ještě déle. Někdy se muž a žena potkají, bezděky jeden ve druhém pošlapávají a ničí vše lidské, není jim souzeno intimně se sblížit a jejich láska a trýzeň formují duši dítěte, které se jim narodí o dva či tři životy později. Nemají přitom ani tušení, že jejich letmý či naopak vleklý vztah je duchovním sňatkem, který bude existovat po  několik životů, aby se nakonec narodil harmonický člověk. Lidská duše žije 1000-l 100 životů. Pak se rozpadá a rodí se znovu. Nakonec všechny duše ztrácejí svou osobnost a individualitu, vracejí se k Bohu a stávají se Bohem, který je nejvyšší osobou a nejvyšším neosobnem zároveň.”

zdroj – z knihy S. N. LAZAREV – Diagnostika karmy

Reklamy

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s

 
%d bloggers like this: