elizabethin – Snívajme sen o Raji na Zemi

Citoví upíri vo vzťahoch …

Posted by elizabethin na 9. novembra 2012

Lidé dovádějící se k šílenství mají neurózu nebo psychózu.
Lidé přivádějící k šílenství druhé mají poruchu osobnosti. 
Citoví upíři jsou z psychologického hlediska lidé, kteří trpí poruchami osobnosti.

Podle Diagnostického a statistického manuálu Americké psychiatrické asociace si poruchu osobnosti můžeme vymezit jako trvalé projevy nepřizpůsobujícího se chování, které jsou hluboce zakotveny ve struktuře osobnosti.

Nejedná se o příznaky jiné duševní poruchy ani o průvodní projev vážného tělesného onemocnění, nýbrž o výrazné odchylky vnímání, myšlení, cítění a především utváření vztahů s druhými, přičemž zmíněné odchylky se projevují ve dvou či více oblastech. Jsou jimi:

1. způsob vnímání své osoby, jiných lidí, okolních událostí a způsob přístupu k sobě, jiným lidem a událostem;
2. rozsah, intenzita, nevyrovnanost (labilita) a nepřiměřenost citových reakcí;
3. mezilidské vztahy;
4. kontrola impulzivity, vnitřních podnětů.

V manuálu jsou uvedeny diagnostické vzorce myšlení a chování dvanácti poruch osobnosti. Tyto typy sice spadají do patologie a dokážou druhé vyčerpat až na dno sil, ovšem mají i nádech přitažlivosti, zajímavosti. Dokážou však druhým či pacientům samotným napáchat doma, v práci a kdekoli jinde přímo děsivé hrůzy.

Odlišné vzorce myšlení a chování vyvěrají z toho, že citoví upíři vnímají svět jinak než ostatní lidé. Jejich vnímání je pokřiveno snahou přiblížit se k nedosažitelným, nepřiměřeným a leckdy nezralým cílům. Citoví upíři touží po nerozdělené, výsadní pozornosti ostatních.

Očekávají, že prožijí dokonalou lásku, která bude dávat a dávat, ale nebude nic požadovat na oplátku. Přejí si žít v nekonečné radosti a zábavě, o nudné nebo náročné záležitosti by se z jejich pohledu měl postarat někdo jiný. Upíři vypadají na první pohled jako dospělí, ale v nitru jsou děti.

Filmoví upíři se děsí křížů, česneku či svěcené vody, citoví upíři mají posvátnou hrůzu z běžných zážitků patřících do světa dospělých, včetně nudy, nejistoty, zodpovědnosti a nutnosti nejen přijímat, ale i dávat.

Nejsnáze si upíry rozdělíme podle způsobů myšlení a chování. Každý typ upíra totiž podněcuje specifická nezralá a nenaplnitelná potřeba, která je středem upírova světa. Patrně si vyvodíte, že citoví upíři si nebývají dětinských potřeb vědomi, tyto tendence jim nevstupují do vědomí. Tím spíš bychom si jich měli být vědomi my.

 Rozpoznání psychického upíra

Zpravidla nepoznáme, že jsme se stali obětí upíra, dokud se neocitneme z dosahu přitažlivé sféry jeho vlivu. Až poté, co upír odkráčel, si uvědomíme, že cosi není v pořádku – a dokonce i tehdy jsme jen zřídkakdy schopni identifikovat zdroj tohoto pocitu. Existují dva příznaky, umožňující poznat, že jsme se ocitli v přítomnosti upíra.

První z nich je pocit zahanbující nedokonalosti. Kdykoli pocítíme jakousi nedostatečnost, měli bychom se porozhlédnout, není-li nablízku psychický upír- hlavně proto, abychom si uvědomili, kým v základu jsme (nebo nejsme). Jinak budeme plní obav z naší nedokonalosti, jež nás činí nehodnými života, lásky a prosté lidské úcty. Budeme se trápit obavami, že nejsme dost dobří, štíhlí, elegantní nebo dost sexy, budeme se cítit méněcennými.

Tento pocit je opravdový; ne proto, že bychom snad byli horší, ale proto, že z nás odsál trošku naší životní síly – té složky, která nám umožňuje vnímat naši vlastní krásu, nadání a naši cenu, a nám nyní zůstalo jen tolik, co už nestačí k udržení zdravého sebevědomí. Někdy je upír, který nás vysál, aktivován v jiné osobě, jindy je to upír, kterého si nosíme ve vlastní psýše. Kdykoli zakoušíme tento pocit zahanbující méněcennosti, jsme obětí psychického upíra.

Každý, kdo zakusil tento stav psychické bezkrevnosti, ví, že je krajně nepříjemný. Proto se horečně snažíme doplnit, co jsme ztratili. Jestliže si však nejsme jisti tím, co to vlastně bylo, jsme nejspíš odhodláni doplnit to, co nám schází, jakýmkoli možným způsobem.

Touha po opětovném dočerpání je druhým symptomem střetu s psychickým upírem a obvykle je pociťována jako „hlad po získání něčeho navíc“. Nehledě na to, kolik čeho už máme, nikdy toho není dost. Jelikož jsme byli vysáti z toho, co je pro nás opravdu důležité, naše žízeň po čemkoli jiném je bezedná. Cítíme se být hnáni k tomu, abychom konzumovali zboží, zážitky a lidi, jako bychom umírali hlady, jako by tyto náhražky životní síly nějak mohly vyplnit naši prázdnotu.

Určitě není nic špatného na tom mít ambice a dosahovat cílů, ale toužení po „víc“ se nerodí z limitované ctižádosti, nýbrž z bezedné hanebné lačnosti, která nám signalizuje upírovu přítomnost. Cítíme-li, že musíme vyplnit díru naší zahanbující nedostatečnosti a zároveň nejsme s to artikulovat, co má být mírou onoho „dost“ při jejím naplňování (když jedinou kvantitou, která se zdá být schopná našeho vykoupení, je neurčité víc), potom jsme se stali obětí psychického upíra.


Zdroj: Albert J. Bernstein – Citoví upíři, nakladatelství Motto
Zdroj: Barbara E. Hort – Nekalé vztahy, nakladatelství Eugenika

Reklamy

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s

 
%d bloggers like this: