elizabethin – Snívajme sen o Raji na Zemi

Ak sa rozhodnete pre Hlas srdca, rozhodli ste sa správne …

Posted by elizabethin na 10. august 2012

V současné době se ve vztazích, které již mají delší trvání, bude objevovat následující fenomén. Ženy a muži budou postupně zjišťovat, že nejsou schopni milovat se s člověkem, ke kterému již nic necítí. Bude to ze začátku do určité míry značně frustrující.

Další učební lekcí totiž bude naučit se upřímnosti a zbavit se viktoriánského pocitu viny. Kdesi jsem četla nádherný vtip: „Víte, co je to manželství? Slib sexuální poslušnosti.“ Nesmírně mě to pobavilo. Církev v nás ve středověku vytvořila strašidelný model lidského fungování.

Protože se lidem, kteří se dokáží svobodně a uvolněně oddávat sexu a tím pádem vědí, o čem je život, špatně vládne, vštípila do mysli lidí utkvělou představu, že podpisem manželské smlouvy se už nikdy v životě nesmějí podívat, natož setkávat (a nedej Bůh pohlavně) s nikým jiným.

Podvěsku mozkovému jsou však takovéto nesmyslné výmysly totálně ukradené a kvůli nim z něj hormony odkapávat nepřestanou. Součástí učení nového věku bude naučit se i upřímnosti. A to především upřímnosti sami k sobě. Naše duše bude potřebovat žít v pravdě.

Takže budeme-li se s někým milovat jen z povinnosti nebo ze strachu, budeme nespokojení a tato nespokojenost se projeví na našem zdraví. Budeme podráždění, nepříjemní na svoje okolí, špatně se nám bude spát a celkově to bude odnášet naše zdraví. Budeme naštvaní sami na sebe, protože to něco v nás bude vědět, že si lžeme.

Vezměme si to na příkladu. Jsou dva. Muž a žena. Velice po sobě touží, ale drží je od sebe strach a pocity viny. On, ona nebo oba se bojí, že tím, že se budou stýkat a následně se to provalí, je zavrhne nejen manželská polovička, ale i ostatní členové rodiny a jejich okolí. Mají strach ze sebe, protože mnoho z nás má v sobě zakódováno to, aby neztratili kontrolu sami nad sebou v případě, že by se jim to s tím druhým začalo až moc líbit a v jejich životě by potom nemusel zůstat kámen na kameni.

Strach pociťují i v tom směru, že nás přeci nemůže mít nikdo rád, když bychom si začali žít podle svojí představy. Pocity viny se derou na povrch i v souvislosti s tím, že přeci to tomu druhému nemůžeme udělat. Buď proto, že se o nás tak „hezky stará“ anebo i proto, že nám kolikrát nedává nic jiného než „pořádný géčka“. Strach je mocná iluze a pocit viny obrovský bubák. Jak z toho ven? Pakliže se o to sami nepřičiníme, můžeme si být zcela jisti, že už se Vesmír sám postará o to, abychom uposlechli hlas svého srdce. Neboť právě za hlasem srdce vede ta správná cesta. A když se tomu budeme bránit, bude to akorát déle trvat a víc bolet.

Zdroj: www.isabelle-dolphin.cz

Pridaj komentár

Zadajte svoje údaje, alebo kliknite na ikonu pre prihlásenie:

WordPress.com Logo

Na komentovanie používate váš WordPress.com účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Twitter picture

Na komentovanie používate váš Twitter účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Facebook photo

Na komentovanie používate váš Facebook účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Google+ photo

Na komentovanie používate váš Google+ účet. Odhlásiť sa / Zmeniť )

Connecting to %s

 
%d bloggers like this: